|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista
Komu vadí muzeum?
Možná si vzpomenete, milí čtenáři, že jsem minule na tomto
místě zakončil svůj text příslibem tématu, jež si mne našlo
proto, že mne rozhněvalo. Než si zase vás najde tento text,
může být leccos jinak, divil bych se však, kdyby v tomto
případě vývoj situace směřoval k dobrému. A tak alespoň
počátek tohoto svého psaní pojmu jaksi obecněji...
Stará Praha, jejíž krásu si berou ponejvíce do huby paraziti,
kteří na ní chtějí jenom vydělat, nám jaksi, postaru a proto
nikoli vulgárně řečeno, zkuběnovatěla. V symbolickém smyslu se
byvší matka měst proměnila v turisty vydržovanou společnici, a
kdo o tenhle druh vztahu člověka ku městu nemá zájem, aby
obracel oči v sloup. Tam ještě může nalézt něco, co přetrvává
věky, zatímco skutečnost ve výši jeho očí bývá příznačně nízce
prodejná. Že je to voleným správcům města šumafuk, že ten
švajneraj akceptují nebo snad dokonce podporují, to už je také
skorem dvacet let stará písnička. Jednotlivými jejími slokami
jsou čepičáři s ruskými brigadýrkami, buďonkami a papachamy,
trhovci se skleněnými cetkami, degradujícími naši pověst
bývalé sklářské velmoci, či umělecky prachšpatné a kýčovité
pičičandy v různých quasi-galeriích. Pro domorodce s trochou
vkusu vysloveně nepřátelské milieu. Ale ostrůvky „pozitivní
deviace“ zůstaly i zde k nalezení, právě jen tolik, abychom se
v okolním „tekutém čase“ (řečeno termínem světoznámého
sociologa Zigmunta Baumana) neutopili.
České muzeum výtvarných umění bylo jedním z takových ostrůvků.
Silou, vnutivší mi do předchozí věty čas minulý, je obava o
osud instituce, jež na „turisticky exponovaném“ místě Starého
Města nabízela možnost v klidu pobýt mezi kvalitním výtvarným
uměním. O stejně kvalitní výstavní program se staralo několik
známých historiků umění, včetně ze dne na den odvolaného
ředitele, na jehož místo nyní nastoupil prapodivný protektor
vyšších zájmů. Jsem přesvědčen, že většina z vás zná jména
mnohých, až dosud zde vystavovaných umělců. Ne tak úředníci
Středočeského kraje, kteří absurdně obvinili
z nekompetentnosti právě pracovníky muzea, aby mohli prosadit
záměry své: přeměnit zdejší skvostné historické prostory na
své informační středisko, propagující „golfová hřiště, trasy
pro kolečkové brusle, vyjížďky na koních, gurmánské výlety“.
Být turistou dle jejich představ, projedu si s chutí
Středočeský kraj na koni či na bruslích, abych si pak – po
následné „zkažené procházce“, jak golf nazval svého času Mark
Twain – slupnul nějakou tu gurmánskou specialitu. Protože jsem
však po léta skutečným poutníkem po Středočeském kraji, stal
jsem se svědkem zániku či znehodnocení tolika úseků
turistických stezek, že nemohu než vyjádřit opovržení nad
takovým farizejstvím, hloupě se ohánějícím společenskými kýči
naší doby, o nichž už bylo tolik chytrého napsáno.
Právě kvůli propagaci požitků tohoto druhu je nyní ohrožena
prestižní výstavní síň, přičemž podezření, že tu jde především
o lukrativní místo, není pro zasvěcené jen podezřením. Já sám
mám navíc i jiné podezření – a sice, že někteří z uzurpátorů
si už trochu vyčítají ty či ony formulace, kterých v obhajobě
svého záměru použili. Až příliš okatě je totiž usvědčují
z typické úřednické fachidiocie, kulturní ignorance a
nepovědomí o minulosti, současnosti a budoucnosti obětovávané
instituce. Ale možná je právě skrze toto podezření přeceňuji.
Že se právě „ouřadové přes kulturu“ v poslední době několikrát
stali terčem posměchu pro lidi vzdělané, kulturně vnímavé i
citlivé, je obecně známo. Bohužel to býval a zřejmě i nadále
bude smích skrze slzy. |
