|
|
 Pavel
Štingl,
filmový režisér
Jak jste se dostal k tématu křížové cesty?
Skoro před rokem se na mne obrátil Vladimír Preclík. „Čtyři
roky pracuju na velkém příběhu křížové cesty. Pozval jsem
čtrnáct sochařů a udělali jsme patnáct zastavení. Chci, abyste
o tom natočil film,“ řekl mi. To už jsem věděl, že pan Preclík
má ošklivou nemoc, ale netušil jsem, v jakém stadiu. Druhý den
po našem rozhovoru ulehl do postele a umřel přesně v ten den,
kdy jsem jel na Kuks na obhlídku. Vydal jsem se na místo, kde
vznikaly sochy pro dokončovanou křížovou cestu, a začal točit.
Bylo jasné, že to bude velká práce, ale nešlo ji nedokončit.
Vznikl film o žijících klasicích české kamenosochařské školy,
především o tom hlavním, který umřel, ale taky o ostatních,
kteří vytvořili cyklus moderních soch na tradiční téma. Je jím
autorská reflexe křížové cesty, která medituje nad utrpením
každého z nás, nad životními cestami a zastaveními smrtelníků.
Každý autor to pojednal po svém a jsem strašně rád, že jsem u
toho mohl být.
Zastavme se u dalšího vašeho důležitého tématu – holocaustu,
k němuž navíc máte i osobní vztah.
Téma holocaustu má u mne polohu osobní i neosobní. Nemám
pocit, že bych se mu měl věnovat proto, že pocházím z rodiny,
které se to týká. Necítím to jako vnitřní příkaz. Já se jen
snažím dělat filmy, které mají silné společenské zázemí a jsou
personifikovány nějakým příběhem. A holocaust silné příběhy
má.
Vaším nejúspěšnějším snímkem na toto téma je Ghetto jménem
Baluty.
Tenhle film má pro mne opravdu osobní rovinu. Ale já se tomu
dlouho bránil, nikdy jsem si nepředstavoval, že budu dělat
film o vlastní rodině. Osobní drama – putování mých rodinných
příslušníků, mámy, tety a babičky – jsem dělal poprvé. Asi
bych se do něj nepouštěl, kdybych náhodou nezabloudil do
Lodže. Tam jsem objevil prostředí, jež jako by trvale neslo
podivuhodné stigma. Takže příběh mé rodiny pro mne nebyl
prvotní motivací, rozhodující se stalo setkání se současnými
lidmi na místech, kde za války zřídili židovské ghetto.
O dost méně se zabýváte aktuální politikou. Nezajímá vás?
Ale já se docela zabývám aktuální politikou, akorát ji dělám
v nadčasovém měřítku. Pokud by historické látky, kterým se
věnuji, neměly v sobě aktuální drama, vůbec by mě nezajímaly.
Nikdy jste netoužil natočit hraný film? Otázka se nabízí i
proto, že jeden z vašich dokumentů, Mír jejich duším, je hodně
stylizovaný a hranému snímku se blíží.
Několikrát mi hraný film nabízeli, ale vždycky jsem odmítl.
Hlavním důvodem je, že to neumím s herci. Stavím se k nim jako
k jiným kamarádům kolem sebe, vystudovali jsme spolu, známe
se, ale prostě s nimi neumím pracovat profesionálně. Chybí mi
základy práce s herci. Když je mi někdo sympatický, mohl bych
s ním pracovat na kladné roli, ale když není, kladnou roli
bych mu svěřit nemohl, protože bych ho tam nechtěl. Navíc
vždycky potřebuju, abych v člověku, s nímž dělám, cítil osobní
vztah k tématu. Ať je to dokument, nebo stylizovaný tvar jako
Mír jejich duším. Jakmile je herec schopen deklamovat každý
den jinou roli, vlastně nevím, jak s ním mluvit. Málokterý
herec jde do role přes sebe samého. Naopak mi připadá hodně
inspirující pracovat s ochotníky, protože ti jsou opravdu
vždycky, za každé situace autentičtí, a také přinášejí tváře,
které na profesionálním divadle nenajdu. I když hrají špatně,
já jim to věřím. Zatímco ten herec to musí sakra dobře zahrát,
abych mu mohl věřit.
Ale herecké portréty umíte – například ten o Borisi Rösnerovi.
S Borisem Rösnerem jsem pracoval moc rád. Byl to film o tom,
kam až sahá životní role a kde začíná role divadelní. Tohle
téma tu řeším. U něj jsem to řešit mohl, protože jsem za
Rösnerem-hercem mohl vidět jeho osobnost, což za každým hercem
vidět nedokážu.
Líbil se mi také film o výtvarníku Jaroslavu Rónovi. Stejně
jako u Rösnera to nebyla ilustrace, jakýsi sošný medailon, ale
příběh člověka. Jak nalézáte podobné osobnosti?
Přicházejí samy. Například Róna: jednou jsme byli na horách ve
stejném penzionu. Líbilo se mi, jak přemýšlí a jak se
připravuje na práci, a dohodli jsme se, že s ním něco natočím.
A když jsem přišel do ateliéru, zrovna dostal dopis, že vyhrál
soutěž na sochu Franze Kafky. A začal dumat a kreslit si. Tři
roky jsme spolu točili vlastně jen o Kafkovi.
Pracujete na filmu dva tři roky, často i déle. Ale co termíny,
rozpočty?
Jsou náměty, se kterými nejdu hned do televize, nejsem tudíž
vázán termínem a rozpočtem.
Prostě si chodím sám s kamerou a točím si, kdy a jak chci.
A až když to je hotové, řeknu v televizi, že mám takový a
takový materiál a jestli by to nechtěli. U Róny se k tomu
nejdřív moc neměli, jeden televizní dramaturg ho nemá moc rád.
A Boris? To bylo docela paradoxní – až když dostal rakovinu,
tak se po tom najednou začali shánět.
Na kterém z dosavadních dokumentů se vám nejlépe pracovalo?
Moc rád vzpomínám na Mír jejich duším. Do míst, kde se točilo,
jsem jezdil léta. Když jsem napsal námět, bylo jasné, že s
místními lidmi musím být v dlouhodobém kontaktu – proto jsem
tam taky s tamními ochotníky režíroval Raisovy Zapadlé
vlastence. Pronajali jsme si s Mírou Jankem chalupu, byly to
skvostné prázdniny. A další dva roky jsme s Toničkou Jankovou
stříhali a dolepovali. To je pane střihačka! U nás se střih
pořád bere jako víceméně technický obor a mnozí střihači se
sami tak vymezují. Je chyba, že se po nich nechce víc.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto Karel Cudlín
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 31. 3. |
