|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Na podložním sklíčku, pod přísným okem
Začalo to nahlédnutím do výsostného teritoria kočárku, kde se
v našem maličkém těle rozpínalo ego od obzoru k obzoru. Ano,
už tehdy nás posuzovali – exteriér, projevy, riziko zděděných
vlastností, ale my byli nevědomí a tedy bohorovní, svět tu byl
jen proto, aby nám sloužil, a když něco nebylo v pořádku, tak
stačilo spustit. Pak se svět rozdělil na já a oni a od té doby
nám to začalo naostro: posuzování, hodnocení, srovnávání
s vrstevníky nebo s pokrevně příbuzným nechvalně proslulým
skandálními sklony, bodování, posmívání, výčitky za chyby, za
skutečný či domnělý neúspěch. Příliš často jsme marně čekali
na uznání, povzbuzení, na drbání za ouškem.
Škola tu hodnotící mánii vystupňovala do hysterie, v leckom
zlomila sebevědomí, mnozí se od té doby vnímají a posuzují
především pohledem, míněním těch druhých. Ještě v sedmdesáti
se nám nejspíš bude zdát, jak stojíme před tabulí a neznáme
naporoučenou látku, neumíme nebo nechceme odpovědět a jsme
proto poníženi, ohroženi, jsme kýmsi, nejspíš kantorem, který
je v tom snu mimo obraz, pohrdáni, přestože býváme jindy přece
tak báječní, výmluvní, chytří. Víme, že náš chabý výkon bude
mít důsledky, že se bude rozžvaňovat, zapisovat do sešitků a
hodnotících materiálů...
Konečně dospělí! Ale ono to nepřestává, stačí vybočující řeč,
čin, chybný úkon a veřejné mínění v čele se samozvanými
kritiky dostane nové melivo pro svůj mlýnek.
Chcete být hozen do lepkavé pavučiny? Stačí cosi vytvořit a
předložit veřejnosti – návrh na změnu zahnilých poměrů,
divadlo, film, projekt budovy, sochu, knihu... Na hody se
seběhnou číhaví pavouci – hodnotitelé a pěkně si vás podají.
Ač psycholog-amatér troufám si tvrdit, že ten rozostřený
lhostejný a přísný učitel v našem snu zosobňuje všechny minulé
i budoucí kritiky, kteří ve svém akční radiu sugerují ostatním
představu o nás. Zamořují vzduch v podobě pomlouvačného okolí,
drbavých kolegů, hyperkritických příbuzných a posuzovačů
z institucí či médií. Další dokonce rozhodují o našem životě
při přijímacích řízeních, u všemožných zkoušek,
prostřednictvím posudků a odsudků. Generace dospělá už
v předrevolučních dobách mívala otrávenou duši z kádrového
hodnocení a osobního spisu – osudových lejster často plných
zlovůle, soudružské stupidity a mstivosti – jak nebýt po tom
všem jednou provždy alergický na amatérské či placené
hodnotitele?!
Hodnocení bližních je součástí každé kultury nejen z rozumných
důvodů, ale také proto, že přináší kritikům požitek
nadřazenosti, moci. Jenže historie zná až příliš mnoho
posměšných, zlých soudů nad slušnými lidmi, kteří cosi dobrého
vytvořili, se všemi následky zavržení, obecného zneuznání,
nespravedlnosti, nouze.
Berme kritiky a kritiku s rezervou. Voříšci o překot štěkají,
karavana nechť si hledí svého cíle |
