„Je to prostě mazanej barák“

V překotném kvapu tak řečených osmičkových výročí loňského roku si málokdo uvědomil, že na jedno z nich se poněkud zapomnělo. Na podzim roku 1933 začal Československý rozhlas na své hlavičkové papíry psát číslo popisné 12, a to na třídě zvané v té době Fochova, později Schwerinova, ještě později Stalinova, dnes Vinohradská. Ve funkcionalistické budově architekta Slámy určené především pro Ministerstvo pošt a telegrafů, původně jen s jakýmsi vejminkem několika kanceláří a studií pro rozhlasový provoz, se rádio rychle kultivovalo jak na laboratorním sklíčku a prorostlo budovou od kotelny po strojovnu unikátního páternosterového výtahu. Od té doby uplynulo pětasedmdesát let.

Tehdy tu čerstvě pominul stavební ruch, který tu vládne i nyní. Dědové stavěli, vnukové opravují, udržují... Pokouším se upnout do reflexní oranžové vesty a na hlavě mi plandá stavařská přilba. To prý je a ještě pár měsíců bude podmínka vstupu do rozhlasu. Tedy do toho, co z něj zbylo, a co prý z něj zase bude.

Kulisy historických dramat

Dědové stavěli, vnukové opravují... Není divu. Rozhlasové budově je pětasedmdesát letS architektem Ladislavem Vlachynským ze společnosti Atelier 90 stojíme před vjezdem na takzvaný dvoreček. Je sice malý rozměrem, ale velký významem. V marné snaze najít revoluční hlasatelnu po něm běhali v roce 1945 němečtí vojáci, zatímco hlasatelé Mančal, Kukral a Kozák se na ně dívali oknem ze suterénu – tedy pokud zrovna nevolali na pomoc české četnictvo a české vojsko.

Zdánlivě to sem nepatří, ale člověk si tu uvědomí, že se neopravuje jen tak nějaká budova, ale reálné kulisy mnoha historických dramat. Někdy paradoxních. Zatímco při Pražském povstání tenhle rozhlasový dvoreček na Rudou armádu čekal, v srpnu 1968 by ji byl jistě rád zastavil.

Vstupujeme na staveniště a architekt Vlachynský jako by moje myšlenky přímo četl: „Skoro jsme se báli si s tímhle domem něco začít. Nejen pro jeho historii, ale také proto, že jde o kulturně-technickou památku. Stavba rozhlasové budovy byla výjimečná už ve své době.“

Velice kvalitní je samotný návrh od architekta Bohuslava Slámy. Podařilo se mu prosadit zcela bezozdobnou budovu. Poslední plány signoval v roce 1930 a v té době vznikl ještě další požadavek: na nástavbu dvou horních pater – dnes pátého a šestého. „Z dobového tisku jsme zjistili, že to neprošlo schvalováním na Magistrátu hlavního města Prahy, ale přitom nástavba existuje. Zřejmě byl Bohuslav Sláma dobrým vyjednavačem, protože budova není čtyřpodlažní, nýbrž vlastně sedmipodlažní. Jsou tu různá polopatra, mezanin, zkrátka tehdejší úředníky dokázal přesvědčit,“ usmívá se šibalsky Ladislav Vlachynský.

Důmysl architekta Slámy

Pozor! Dřevotřískové desky skrývají úplně nový páternoster vyvedený ve světlém dubu. Prý bude stejný, jak ho znali pracovníci rozhlasu ve třicátých letech.Procházíme schodištěm, kde bych to měl poznávat, ale nakonec rezignuji. Tam, kde bylo studio 3, jsou zaslepené dveře, v tradičním kutlochu režisérů ozvučení pořadů chybí zdi a skrz dveře se musí po vachrlaté lávce ze dvou prken. Všechno zaprášené, k nepoznání oholené stěny, odstraněné inženýrské sítě.

Ale pak přichází překvapení z největších. Alespoň pro laika, který ví, že tam někde za rohem mnohokrát seděl u mikrofonu ve velkém činoherním studiu 2, případně sledoval herce při natáčení v legendární „šestce“. Pan architekt se pase na mých rozpacích, když společně stojíme před čímsi, co připomíná kostru budoucí zámořské lodi. Do výše desítek metrů se tyčí a vypínají ocelové nosníky. Zakláním hlavu a tam někde nahoře rozeznávám tvar kdysi zvukotěsného okna oddělujícího režii od studia samého.

„Je to k nevíře, že?“ zachytává mě Ladislav Vlachynský, když v záklonu hlavy mezi úlomky cihel a zbytky kabelů skoro ztratím balanc. „Architekt Sláma tu použil zřejmě první ocelový skelet tohoto rozsahu na území Prahy. Navíc jsme tu objevili jistý detail, o kterém jsme nevěděli.“

Dívám se za ukazovákem pana architekta, který míří kamsi mezi nosníky. Jsou dva – stropní a podlahový. Nestačil by jeden, ptám se? „Nestačil. Architekt Sláma navrhl budovu a do té jako by ještě naházel jednotlivé bedny – bedny o velikosti rozhlasových studií. Dvojka byla dole od suterénu a nahoře od šestky oddělená dvoucentimetrovou korkovou deskou, která zabraňovala přenášení zvuku konstrukcemi. A po té korkové vrstvě je vidět mezera mezi nosníky. Stejně tak byla vymyšlena i studia ve dvoře rozhlasové budovy – především orchestrální jednička. Tady na místě studia 2 jsou vlastně na sobě postavené čtyři budovy. Je to udělané daleko líp, než jsme si původně mysleli.“

Tyhle fígle jsou pro laika samy o sobě těžko pochopitelné a přitom architekt Vlachynský zdaleka nezavršil míru obdivu nad důmyslem svého předchůdce: „Také založení tohoto domu je pozoruhodné. Pod budovou rozhlasu, která stojí na svahu (však to byly královské vinohrady!), probíhají dvě geologická souvrství. Nahoře jsou libeňské břidlice a tady dole řevnické křemence. Ty patří k nejúnosnějším horninám v Praze, zatímco libeňské břidlice jsou únosné nejméně. Navíc jsou hodně zvětralé a všude jsme nacházeli puklinovou vodu.“

Když stavitelé bouracími pracemi začali s rekonstrukcí suterénu, narazili na spoustu malých šachet, které vyrovnávaly tlaky v puklinové vodě a zabraňovaly radikálnímu ohrožení nosných konstrukcí. „Musíme si uvědomit, že tu stojí jedenáct tisíc tun kvalitní vítkovické oceli pospojované nýty,“ připomíná pan architekt. „Nýtování se zdá být zastaralé oproti svařování konstrukcí, ale je výhodnější. Když dojde k nějakému nenadálému posuvu tlaku, nýty mají vždy trochu vůle, aby tlak vyrovnaly. Zatímco svár může prasknout a malér je obrovský. Je to prostě mazanej barák.“

V nervovém centru vysílání

Ladislav Vlachynský uznale kývá hlavou a já za ním klopýtám rumištěm do další ze zcela neznámých prostor té zcela neznámé budovy. Budovy, ze které se ovšem po celou dobu rekonstrukce vysílá! Nevěříte? Taky mě to nenapadlo. Dokud jsme mezi snopy jisker odletujících od brusiče ocelových prutů na zpevňování betonu neprošli do suterénu. Kolem nás vyklizené dílny rozhlasových truhlářů, malířů pokojů a podobně. Do téhle místnosti jsme chodili fasovat kancelářské potřeby, tady bývaly hromady pytlů s odpadky určenými k odvozu, támhlety dveře přece vedou ke kotelně.

Autor reportáže Tomáš Černý rozmlouvá s jedním ze stavbyvedoucích Michalem WeinrebemS jedním kolegou jsme tomuhle tmavému světu pod rozhlasem kdysi říkávali Stínadla. Bávali jsme se tu přízraků, když jsme tudy procházeli odpočívat do noclehárny mezi odpolední a ranní službou na vysílacím pracovišti.

Z úvah a vzpomínek mě vytrhuje nenadálý ruch nějakých deset metrů před námi. Parta stavařů se tu dohaduje s několika muži v modrých montérkách, jaké vídám denně na našich údržbářích. A pak poznávám i je a některé kolegy z Úseku techniky. Na místě činu se dovídám, že prý někdo prokopl důležité oranžové dveře. Zdají se mi neprokopnutelné, což zjevně zjistil i někdo, kdo chtěl dovnitř. Nenašel by tam nic, co by se dalo ukrást. Ale škodu by nadělat mohl.

Snopy kabelů a panely přepínačů jsou prý nervovým centrem vysílání a této malé místnosti se musí veškeré hrubé práce zdaleka vyhnout. Právě tady je totiž rozhlasová budova spojena se světem. Odtud odchází do éteru zvuk, který se vyrobí ve vedlejším, moderním Studiovém domě. Skoro mě dojímá, že historická rozhlasová budova, ač byla vyklizena a její okna na čas oslepla, se vlastně nikdy neodmlčela.

Starý dobrý páternoster

Parta techniků vzápětí zjišťuje, že asi nešlo o pokus o vloupání, nýbrž že někdo v úzké chodbě špatně manévroval s břemenem. Když se s architektem Ladislavem Vlachynským vynořujeme ze suterénu přímo u přízemní stanice starého dobrého páternosteru, buším na velkou desku z dřevotřísky, za kterou si představuji kabiny oběžného výtahu. Vlastně nepředstavuji. Vždyť tam nejsou a repasují se jinde, ne? Pan architekt mě ujišťuje, že tam jsou.

„Páternoster dostal výjimku z unijních bezpečnostních norem a může dál sloužit. Za poslední dobu hodně sešel, jeho interiér odpovídal normalizačním normám designu – umakartové stěny s imitací dřeva. Bylo těžké najít firmu, která by páternoster erudovaně dokázala opravit, ale podařilo se to a je to vlastně jedna z prvních věcí v právě rekonstruovaném rozhlase, která je hotová. Za těmi dřevotřískovými deskami je úplně nový páternoster vyvedený ve světlém dubu.“ Prý bude stejný, jak ho znali pracovníci rozhlasu ve třicátých letech.

Jak se s architektem Ladislavem Vlachynským loučíme, stihne mi ještě říct, že rozhlasový vestibul bude taky původní. Uvidíme ho konečně tak, jak vypadal před zásahem pumou během revoluce v květnu 1945.

„Jaký máte k budově rozhlasu vztah po nějakých pěti letech práce nad plány její rekonstrukce?“ ptám se ve chvíli, kdy vracím přilbu a svlékám barevnou vestu. „Tady je na místě hlavně pokora. Architekt Sláma ten barák udělal dobře a my to máme přizpůsobit současným požadavkům. Tečka. Ale to víte, že za tu dobu už k budově rozhlasu svůj vztah mám. Třeba když jsem před rekonstrukcí navštívil studio 1 a sledoval nahrávání symfonické hudby, stačilo pár taktů a věděl jsem, že to opravdu má smysl. Je znát, že se vracíme do normálu. Staráme o to, co nám je osudem svěřeno.“

Tomáš Černý, rozhlasový reportér a hlasatel

Foto archiv a Milada Kozderková


Ivan Klíma
  O krizi trochu jinak
  Jak to vidí Ivan Klíma
 
   Láska složitá jako klínopis

   Pořiďte si
 
   „Je to prostě mazanej barák“
   Téma