|
|
 Láska
složitá jak klínopis
První autorův román a hned úspěch, téměř jednohlasný, u
čtenářů, v anketě Lidovek a šance v nominacích Magnesie
Litery, nejspíš nemalé. Milostný dopis klínovým písmem je
skutečný román moderního střihu: tématem, které je nám
srozumitelné, protože v našem uplynulém půlstoletí mnohokrát
prožité, i skladbou, časově nelineární, kompozičně
komplikovanou, jako je ostatně sám život. Tomáš Zmeškal vede
čtenáře labyrintem dějů cestou tam i zpět, ale popravdě hned
v titulu dává najevo, o co v oklikách vlastně jde. O životní
lásku přece, o její nalezení i ztrátu, ona figuruje na začátku
příběhu a neztrácí se ani na jeho konci – ale co ten klínopis?
Umístěn už v titulu knihy i na samém začátku milostného
příběhu naznačuje, kdy se láska mezi Květou a Josefem
probouzí, a také, že její peripetie nakonec odkáží k prvotnímu
prožitku. Jenom po celou dobu vyprávění nevíme, jak k tomu
dojde. Autor do cesty nastaví mnoho rafinovaných překážek,
takže teprve komplikovanou cestou nás dovede k odhalení
tajemství. Překvapivě se ukáže, jak je nakonec prosté.
Do děje vstoupíme, kdy podstatná část dějů už proběhla. Mezi
skutečným začátkem příběhu Květy a Josefa a svatbou dcery,
která knihu otevírá, odehrála se dramata jejích rodičů, oba se
svatby účastní už v odloučení. Otec brzy po narození dcery
nesmyslně vězněn, nešťastná matka odhodlána udělat všechno,
aby muž byl propuštěn, neprohlédne lest, kterou jí nastražil
jejich přítel, někdejší její nápadník, jenž je nyní ve
službách „třídní spravedlnosti“. Pod slibem, že Josefovi
pomůže, přiměje Květu k něčemu, co by nikdy neudělala: získá
ji jako oběť svých sexuálních choutek. Oběť se jich pak
účastní (posléze už ze zvyku a dobrovolně?), ale je to zrada
na životní lásce? Nejspíš není, muž se z vězení vrátí a
všechno by bylo dobré, jenom kdyby tu nebyl onen kolaborantský
exponent zla. Josef v příznivější době o jeho činnosti
pravdivě svědčil, aniž věděl o jeho epizodě s Květou. Ďábel se
mu perfidně pomstil dopisem, v němž vypsal podrobnosti svých
někdejších styků s Květou. Tady začíná druhá, soukromá
tragédie. Josef Květino selhání neunesl, odchází a rodina se
rozpadá. Do třetice se rozpadne i rodina jeho dcery a Josef se
sblíží a později i žije s vnukem na venkově.
Brzy pochopíme, že soukromé osudy rodiny nejsou pouhým
románovým zpracováním svědectví o nedávných dějinných
příbězích, jak je známe z mnoha knih s obdobnou tematikou.
Tomáš Zmeškal ve svém románu povahu doby sám vytváří především
tím, jak pracuje s psychologií lidí, s jejich osudy uprostřed
odvěkého zápasu člověka se zlem, aniž by apriorně soudil.
Poselství knihy, povaha jejích hrdinů, jejich konflikty mají
proto obecnější povahu, než by bylo pouhé svědectví o životě
v nepříznivé době. Také proto ona nejednoznačnost ve vedení
děje, ty místy kuriózní odbočky a myšlenkové hry v úvahách,
jež mají sílu stát samy o sobě, střídání mnoha literárních
žánrů.
Se zjednodušením by se dalo říci, že jádrem knihy je silný
příběh o tom, jak složitá je láska ve skutečném životě a jak
náročné je dát ji najevo, když zranění se zprvu zdá silnější
než trvající cit.
Vladimír Karfík, publicista a literární kritik |
