|
|
 Ivan
Klíma, spisovatel
O krizi trochu jinak
Profesor Josef Šmajs, jeden z filozofů, kteří se trvale a
podnětně zamýšlejí nad tím, kam směřuje naše civilizace, ve
svém eseji Mýtus růstu a kořeny konfliktu kultury s přírodou
vyslovuje jako výchozí tezi tuto myšlenku: „V situaci, kdy
lidská kultura dobyla a obsadila Zemi, paradigma vědy se musí
přesouvat od věd o přírodě k vědám o kultuře.“ A zdůrazňuje,
že „lidská kulturní aktivita, zatím podřízená úzké
vědeckotechnické racionalitě a ekonomické výhodnosti, musí
projít hlubokou proměnou své nynější protipřírodní orientace“.
Lidé, kteří hlouběji uvažují o směru, jímž se ubírá naše
civilizace, už dlouho (a marně) upozorňují na to, že tento
směr je pochybný a že vede k vážným nebezpečím, která ohrožují
nejen celou naši civilizaci, ale vůbec existenci lidstva.
Je až ku podivu, jak většina z rozborů, které se zabývají
současnou ekonomickou krizí, je ryze pragmatická a pouze hledá
jak čelit jejím projevům. Pokud se týká jejích příčin, opakují
jen, že je to jev cyklický, ve své podstatě zákonitý, někdy
mírnější, jindy vážnější, ale vždy jen přechodný. Máme-li
smůlu, zastihne nás zrovna krize hluboká, zato máme naději, že
ji vystřídá období prosperity.
Jenže co když jsou příčiny krize vážnější?
Kdysi dávno lidé objevili důležitost trhu. Směňovali si
navzájem zboží a později zjistili, že výhodnější než vláčet na
trh různé produkty své práce je směňovat pomocí peněz. Ti, kdo
byli obratnější, bohatli. Posléze na trh už vůbec nejezdili,
směnu jejich zboží za peníze zprostředkovali obchodníci. Trhu
rozuměli obchodníci nejlépe, a tedy měli největší možnost
zbohatnout. Nejvíc pak bohatli samozřejmě ti, kdo obchodovali
se samotnými penězi.
Shrnuji triviality proto, abych zdůraznil, že systém, ať ho
nazveme tržním hospodářstvím nebo kapitalismem, fungoval
v podstatě po staletí a navzdory občasným krizím se zvláště
v minulých dvou stoletích osvědčil jako vysoce účinný a
výkonný. Jeho výkonnost přesvědčivě vynikla ve srovnání s
marx-leninským socialismem.
Nejsem ekonom a necítím se povolaný soudit z hospodářského
hlediska budoucnost tržní společnosti. Námitky ekologů, že
požadavek neustálého zvyšování výroby, a tedy i spotřeby nelze
stupňovat donekonečna prostě proto, že to postupně vyčerpá
zdroje a zničí životní prostředí, mají svoji logiku, i když
budou ekonomičtí optimisté namítat, že nic takového nehrozí –
lidé přece vždycky z každé situace našli východiska. Kromě
námitek, které uvádějí ekologové, považuju za významnou i
neustávající proměnu hodnot tak, jak ji kolem sebe pozorujeme.
Ještě nedávno na prvním místě společenského zájmu, uznání i
odměňování byla práce, dnes její místo vytlačuje zábava.
Vytápěné trávníky na fotbalových hřištích v době, kdy energie
je a bude nedostatkovým zbožím, všechny ty neustále vynášené
celebrity průmyslu zábavy symbolizují tuto proměnu. Proměna
souvisí s proměnou životního smyslu, jímž se pro většinu lidí
stal blahobyt. Jako by se lidí zmocnila horečka netrpělivosti.
Mít všechno a hned. Žít v blahobytu, který není podložen ani
vlastní prací, ani dědictvím, znamená žít na dluh, a to i na
dluh budoucích generací. Společnost založená na neustálém
zvyšování výroby a měnící lidi především ve spotřebitele k
tomu trvale povzbuzuje.
Tržní systém byl založen nejen na podnikavosti, ale také na
čestnosti, korektnosti a poctivosti. Dnes se daří podvodníkům
a špatným či zločinným správcům jim svěřeného bohatství.
Manažeři či bankéři, kteří dovedou svoje podniky ke zkáze,
nejenže nejsou trestáni, ale zcela nestoudně si vyplácejí
milionové prémie nebo aspoň zlaté padáky. Nůžky mezi bohatými
a chudými (jak jednotlivci, tak národy) se rozevírají. To vše
ve mně budí podezření, že současná krize není jen pádem na dno
cyklické hospodářské krize, ale je projevem krize celého
hospodářského systému.
Konec konců nic na světě nemá věčné trvání, je možné, že po
staletí fungující tržní vztahy vyčerpaly své možnosti: hmotné
i mravní. Pokud to pochopíme, budeme hledat východiska, nějaký
úspornější a uměřenější systém. Nejsem s to jej
charakterizovat, jen cítím potřebu změny postojů a hodnot,
potřebu – jak říká profesor Šmajs – hluboké proměny naší
nynější orientace.
Po listopadové revoluci bylo populární heslo, že neexistuje
třetí cesta, tedy nic mezi tržním a socialistickým systémem.
Jenže takové tvrzení se uzavírá jakémukoliv vývoji stejně,
jako to činil marxismus. S největší pravděpodobností mohou
existovat další cesty: třetí, čtvrtá či pátá. Možná nejvyšším
cílem ani smyslem života nebude za každou cenu více vyrábět,
více zbohatnout, a tím dosáhnout blahobytu. Pokud to
nepochopíme, můžeme se dočkat toho, že se celá naše civilizace
zhroutí daleko rychleji, než si to dovedeme představit. |
