|
|
 Rudolf
Matys, publicista
Trochu nenové úvahy
Letošní výročí února 1948 sice nebylo „kulaté“, ale i tak se
na stránkách novin i na rozhlasových vlnách objevila řada
analytických materiálů, vzpomínkových pořadů i diskusí na téma
únorových událostí a jejich důsledků pro životy hned několika
generací.
Nic z gruntu nového jsem se z nich tentokrát nedověděl a moje
pozornost se tedy soustředila spíš na ankety s účastí
„řadových“ čtenářů a posluchačů. Ani tady nic nového, bohužel.
Je zřejmé, že tristní stav historického vědomí a povědomí se
s léty jen zhoršuje, a to ještě diskuse v tradičních médiích
bývají na vyšší úrovni, než jsou ty na internetu – však tam
někdy nahlédněte, hned se vás chytne těžká beznaděj!
Mám tu na mysli hlavně mladé, z nichž mnozí nebyli v roce 1989
ještě na světě. Jejich představa o našich nejnovějších
dějinách se vesměs omezuje na floskule typu „byl tady útisk“ a
na izolovaná fakta vytržená z celkového dobového kontextu,
která navíc málokdo z nich dokáže časově blíže lokalizovat.
Dost charakteristické byly i tentokrát odpovědi na otázku,
cože bylo podle vědění a mínění mladých na minulém režimu
špatné. Valnou většinou připomínali fronty na banány, trapný
nedostatek některých hygienických potřeb, nemožnost cestovat
na Západ, což jsou samozřejmě argumenty a výtky povýtce jen
konzumentského typu.
Ani slovo třeba o tom, že v zemi fungovala informační blokáda
a státně stranický i policejní dohled nad jakoukoliv veřejnou
aktivitou, že o zaměstnaneckém osudu každého jednotlivce
rozhodovali všemocní kádrováci, že byla vyloučena každá
diskuse, která by chtěla zpochybnit absolutní monopol jediné
strany na pravdu, že ve společnosti prošpikované udavači a
v ovzduší strachu o existenci se tak dobře dařilo
přizpůsobivosti a pokrytectví všech odrůd.
To všechno je pryč a rozličná ohrožení, která v naší
současnosti vyvstávají na obzoru, jsou jistě docela jiná. Ale
jen zdánlivě: pokušení „napravit“ dost chaotickou,
nepřehlednou a mravně často nepřitažlivou podobu naší současné
demokracie jakoukoliv „pevnou rukou“, která by vše vyřešila za
nás, je stále přitažlivější. A varovné zkušenosti, předávané
z generace na generaci, tu byly přece vždy taky k tomu, aby
před podobnou možnou nákazou aspoň trochu imunizovaly, i když,
pravda, leckdy i marně...
Jenže kolektivní paměť národa ve srovnání se situací, jaká
byla před takovými padesáti léty, vůčihledně chřadne, spolu se
zájmem o reálnou tvář minulosti vůbec. Kdo že by takovou
generační štafetu měl dnes předávat? Rodiče, jak tomu bývalo
odjakživa? Prarodiče? Tradiční rodina je v evidentní krizi,
ostatně spolu s ostatními autoritami, a možná se také většině
těch (pra)rodičů do nějakého „předávání zkušeností“ moc
nechce, museli by přece mluvit taky o své pozici v oné době...
A učitelé? Pokud se vůbec k období komunismu dostanou, mluví o
něm nejspíš s takovým odstupem, jakým by hovořili třeba o
pradávných válkách punských...
Ani trochu si nemyslím, že bych v těchto lkavých řádcích
sdělil něco nového, a dobře taky vím, že jimi přesvědčuji spíš
ty už přesvědčené, přesto si však myslím, že stále stojí za to
nevzdávat onu dávnou pravdu, která sice v praxi už tolikrát
selhala, ale popřít ji docela by znamenalo propadnout
bezcílnému nihilismu. Ta pravda zní: historia magistra vitae –
dějiny jsou učitelkou života! |
