|
|
Jiří Mádl,
herec
Jakou roli hraje ve vašem životě maminka? V rozhovorech se
zmiňujete, že to byla ona, kdo vás přivezl na casting k filmu
Snowboarďáci, já jsem zase od vás slyšela, že už musíte tu
zkoušku složit, aby měla maminka radost. Jste hodný chlapec,
nebo je maminka dominantní osobnost a chováte se tak, abyste
měl doma klid?
 Ani
jeden z těch důvodů, které jste zmínila, není úplně pravdivý.
Já nejsem za hodného kluka, ale přesto rád dělám mamce radost.
Je to asi tím, že mi od útlého věku dávala neskutečnou
volnost. Kolem jedenácti dvanácti let jsem si mohl sám pořádat
silvestry s kamarády, když jsem chtěl u někoho spát, neptal
jsem se, prostě jsme to oznamoval... To je asi důvod toho,
proč nejsem takovým tím rebelem bez příčiny. Máma mě
neovlivňuje, ale dá se s ní o všem bavit. I když mám pocit, že
většinou se rozhodnu stejně proti jejímu názoru, diskuze s ní
je pro mě hrozně důležitá.
Nemáte pocit, že když vás maminka vezla na ten váš první
casting, vkládala do vás svou ctižádostivost?
Víte, že ani nevím? Ono by to sice tak zdánlivě mohlo vypadat,
protože se věnovala hudbě, malovala, krasobruslila, dokonce
kouzlila... Možná nějaké umělecké ambice měla, ale ty
samozřejmě padly s námi dětmi. Mám však pocit, že by mě tam
necpala, kdyby neměla pocit, že už se mi to jednou někde
povedlo – tenkrát jsem vyhrál jednu divadelní soutěž s hrou,
kterou jsem sám napsal. Kdyby nebylo tohohle, nikam by mě
nevezla. Ale na základě těchhle minidětských úspěchů si asi
řekla, á, mladej by na mě mohl navázat... Takže možná z
poloviny to pravda je.
Vy sám jste ctižádostivý? Chcete všem kolem sebe ukázat, na
tohle mám, teď vám předvedu, co umím?
Ano, jsem, velmi, ale snažím se to nedávat moc najevo. Myslím
si, že úspěchy by měly přicházet jakoby mimochodem. Je lepší,
když na sobě člověk tiše pracuje, a pak se mu něco povede.
Vždycky jsem chtěl něco dokázat. Asi to pramení z toho, že
jsem malej. Dost dlouho mě to táhlo k hokeji, byl jsem
přesvědčený, že v něm můžu něco dokázat. Pak jsem si ale
zlomil ruku, a bylo po hokeji. Nemám před sebou nějakou pevně
stanovenou metu, za kterou se ženu jako vlčák. Spíš po
schopenhauerovsku mě něco žene dopředu a já si ten konkrétní
cíl teprve hledám.
Jak na sobě „tiše pracujete“? Jakou má ta „tichá práce“
podobu?
No právě, že je tichá, tak o ní nemůžu mluvit nahlas. Nechal
bych ji v tom tichu...
Patří k oné „tiché práci na sobě“ i vaše studium sociální a
masové komunikace?
 Je
to jedna ze součástí. Nerad to nazývám „jistotou“, protože mám
pocit, že bych školu strašně degradoval, kdybych řekl, že
studuju, abych měl diplom, kdyby mi nevyšlo něco jiného.
Tenhle pud sebezáchovy jsem měl už tenkrát, když jsem hrál
hokej. Proto jsem taky šel na jazykovej gympl, docela
náročnej, protože jsem si říkal, kdyby nevyšel ten hokej, mám
alespoň tu školu. A zrovna tak ten obor, co teď studuju, beru
jako takovou přípravku pro scenáristiku a režii, kterou chci
dělat. My na té škole píšeme, věnujeme se analýze médií, vlivu
médií, ale taky jsou tam obory jako sociologie, filozofie,
psychologie. Já se vlastně nevzdávám ničeho, co jsem chtěl
studovat, ale přitom mě škola připravuje na to, co bych chtěl
dělat v budoucnu.
Je vám dvaadvacet. Přemýšlíte o pojmech, jako je pokora,
tolerance, ohleduplnost? Váš výkon v Dětech noci totiž tyhle
atributy obsahoval...
Já chápu pokoru ve dvojím smyslu – jednak jako pokoru k práci.
Řekl bych, že vychází z nějaké nejistoty, kterou člověk
prožívá ve vztahu ke konkrétnímu úkolu. Výborně to řekl
Leonardo di Caprio: „Byl bych blázen, kdybych ji neměl.“ A
jakmile se octnete na nějaké úrovni – rovný se zkušenými
profesionály, musíte tu pokoru mít. Jinak řečeno – musíte se
sakra snažit. A pak je druhá pokora – ke kolegům. Asi nejvíc
mi pomohl postoj „nad nikým se nepovyšuj, před nikým se
neponižuj“. A nutím i ostatní, aby se ke mně takhle chovali.
Alena Sojková, publicistka
Foto Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 20. ledna. |
