Číslo 18 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s operním pěvcem.
Richardem Novákem.

Další jaro dismančat

Zní to možná překvapivě a nepravděpodobně, ale pro vedení Dismanova rozhlasového dětského souboru je ze čtvera ročních období nejkrušnější právě jaro. Před mnoha lety zavedeným rituálem se totiž v dubnu „vyvádějí mláďata“ – veřejným vystoupením končí souborová přípravka a přichází nelehký úkol vyřknout jména těch nemnohých, kteří se od oné jarní chvíle (letos se tak stane 30. dubna, na čarodějnice) stanou „dismančaty“, podobně jako stovky stejně zapálených před nimi.

Předchozí měsíce shodou okolností přinesly hned několik připomenutí jmen, která v souborových seznamech předchozích desetiletích figurují. S mnoha z těch, kteří byli vedeni Miloslavem Dismanem a Janem Bergrem, pojí dnešní sbormistry pracovní vztahy a s řadou z nich opravdové osobní přátelství.

Zlatá éra

Platí to především o „souborových seniorech“ z takzvané anglické generace. Je s podivem, kolik výrazných, rychle dospívajících osobností se sešlo na sklonku druhé světové války v řadách Dismanova souboru. Pod jeho hlavičkou vyrazili na konci listopadu 1946 vlakem na zájezd do Velké Británie mj. Karel Kyncl, Pavel Kohout, Aťka Janoušková, bratři Koptové, Eva Sadková, Zdeněk Borovec, Alena Vránová, Jiří Horčička.

Bylo svým způsobem symbolické, že právě posledně jmenovaný, vynikající rozhlasový režisér, byl 28. října minulého roku vyznamenán prezidentem republiky in memoriam medailí Za zásluhy. Ještě loni v únoru jsme s Jiřím Horčičkou alespoň telefonovali v den, kdy se ostatní přímí účastníci dnes už legendárního desetitýdenního (!) zájezdu sešli na pozvání generálního ředitele Českého rozhlasu Václava Kasíka ve „svém“ studiu číslo 6, naposledy před zahájením rekonstrukce historické budovy.

Soubor právě v tomto studiu za války zkoušel, po léta tam byla umístěna pamětní deska tří souborových obětí Květnového povstání, právě zde natočil Jiří Horčička bezpočet rozhlasových her vskutku zlaté éry tohoto média...

Oscarové prvenství

Až donedávna málokdo věděl o tom, že první československý Oscar nepatřil Obchodu na korze. Už v roce 1948 totiž sošku získal tehdy jedenáctiletý Ivan Jandl, člen Dismanova souboru. Věhlasné ocenění mu do Československa přišlo – poštou!

V roce 1947 Ivana obsadil americký režisér Fred Zinnemann (pozdější tvůrce slavného westernu V pravé poledne) do filmu zobrazujícího osudy osamělých dětí, které po právě skončené světové válce hledaly své rodiče. Z natáčení ve Švýcarsku a Německu psal Ivan Jandl pravidelně do Prahy, a protože byl vášnivým čtenářem Rychlých šípů a Vpředu, otiskovali v těchto listech citace z jeho dopisů. Film byl dokončen pod názvem Poznamenaní (The Search), získal několik festivalových ocenění a nakonec mu Američané udělili pět Oscarů – za film jako celek, za režii, za hudbu, za scénář a za mladistvý herecký výkon („best juvenile performance“). Byl to první Oscar v historii našeho filmu – teprve druhý přivezli režiséři Kadár a Klos, až o osmnáct let později...

Dismančeti Ivanu Jandlovi blahopřály mj. herečky Shirley Templey-Blacková a později i Brigitte Bardotová, jemu samotnému však už režim cestu do USA k převzetí ceny nepovolil, cenná soška přišla do Prahy v krabici. Nadějný dětský herec odmaturoval, pak pracoval jako úředník, pomocný dělník, ale také jako autobusový průvodčí na lince Praha – Vodochody i herec kladenského divadla. Nakonec držitele Oscara zaměstnal Československý rozhlas jako vrátného.

Nové světy

Narozdíl od Ivana Jandla se na dnešní dismančata úřední ani ideologické kletby nevztahují. Naskytnou-li se proto možnosti ke studijním cestám a zahraničním zájezdům, dětem jsou zprostředkovány, téměř okamžitě je totiž patrné, jaký vliv na ně čerstvě získané zážitky a zkušenosti mají. V loňském roce dismančata v rychlém sledu absolvovali desetidenní zájezd do severoněmeckých Brém (spojený s premiérou kantáty na paměť Petra Ginze, židovské oběti nacistů) a vzápětí byla vyslána dvoučlenná „mise“ reportérů do New Yorku a pensylvánského Harrisburgu.

Ale „nové světy“ děti objevují i doma. Podílejí se mimo jiné na zajímavém projektu Českého studentského orchestru, zastřešeného nejenom stropem Rudolfina, ale také slovutnou Českou filharmonií. Jmenuje se Čtyři kroky do Nového světa – ve čtyřech koncertech v každé sezoně postupně představují studentskému publiku skladby světové klasiky. Poutavou formou se posluchači seznamují se zvukem symfonického orchestru, poznávají, s jakými melodiemi jsou spojena jména Janáček, Beethoven, Šostakovič nebo Dvořák. A jaká je role dismančat? Zprostředkovat dialog mezi publikem a děním na pódiu, někdy také přednést úryvky z textů.

Jsou to sice drobné krůčky na samém prahu moderátorského světa, ale vžijte se do role osmi nebo desetiletých, ve Dvořákově síni, tváří v tvář stovkám diváků...  Naposledy tu dvojice třináctiletých přednesla slavnou balkónovou scénu z Romea Julie, v případě dívčího partu česky, Romeo však mluvil mužnou alžbětinskou angličtinou (pro lepší porozumění text překládal osmiletý Vojta Lavička).

V podzemí i na věži

Už za dob Miloslava Dismana patřila k osvědčeným a efektivním formám průpravy praxe divadelní. Dnes jí také slouží vlastní repertoár, uváděný jak na pražských scénách (Divadlo Minor, Kulturní centrum Zahrada, Jindřišská věž), tak velmi často na zájezdech.

Ladova Mikeše a Klicperovu Veselohru na mostě uvidí například 26. dubna východočeský Miletín, dismančata znají i diváci v Poděbradech, Plzni, Českém Krumlově, v Desné a v Ledči nad Sázavou, hrají také v době letních soustředění – loni například na Kosti a na Troskách. Nejinak získali v souboru první zkušenosti Marek Eben, Eva Klepáčová, Tomáš Töpfer, Gabriela Osvaldová, Jana Štěpánková, Josef Vinklář nebo čerstvá laureátka Ceny Thálie Pavla Břínková.

O repertoár se dnes starají i odchovanci souboru, často studenti konzervatoří nebo DAMU. Už zmíněného Klicperu nastudovali Týna Průchová a Jiří Konvalinka, Skakesappeal Zdeněk Bartoš, Bídníky připravil Adam Rut.

Babička s vnoučaty

Nejenom souborové zájezdy se však občas hercům školou povinným kříží s rozvrhem – do dětských rolí je obsazují „kamenná“ divadla. Drobnou poznámku „člen DRDS“ tak můžete najít v tištěných programech Divadla v Dlouhé, Divadla Na Vinohradech, Divadla Na Zábradlí a dalších scén.

K nepřehlédnutí jsou také v jedné z posledních inscenací činohry Národního divadla, v Babičce. Poměrně náročné party tříhodinového představení si vyžádaly řadu zkoušek, a jak známo, i ty se kříží s obvyklými hodinami vyučování. Navíc soubor právě v době, kdy osm jeho protagonistů žilo příběhy na Starém bělidle, chystal premiéru muzikálu Arne Bendiksena Nezůstávej sám. Podařilo se však pečlivě doladit ferman zkoušek i předpremiér, samotná premiéra za osobní účasti norského autora se uskutečnila k jeho plné spokojenosti a muzikál se v příštích měsících vydá za těmi, kteří mu budou rozumět – za dětmi z takzvaných stonožkových škol, spolupracujících s hnutím Na vlastních nohou paní Běly Gran Jensen.

Od pohádek k rapu

Z právě uvedeného vyplývá, že na nudu ani na jarní únavu nemůže být ani pomyšlení. Snahou je nabídnout několika desítkám členů (a třicítce dětí z přípravky) co možná nejpestřejší mozaiku – tak totiž stoupá pravděpodobnost, že se v ní lépe najde souznění s některým jejím střípkem. Nápověda takovouto příležitostí, ale nepochybně už také spojená s návykem určité odpovědnosti a cílevědomosti, je patrná z dalších kroků mnoha absolventů DRDS.

Ještě potěšitelnější je, když dismančata dokážou jít osobitou, neokoukanou cestou, protože právě to je daleko důležitějším vkladem, než jakákoliv soustavná metodika čehokoliv. Jen za posledních patnáct let, bohudík již nepoznamenaných pionýrskými šátky, tak vykročili – každý zcela jiným směrem – třeba Kryštof Hádek, Tereza Duchková, Martin Luhan, Vašek Jílek, raper Indy, Adam a Sandra Novákovi, Jiří Ployhar nebo Kateřina Kristelová. Koncertuje a nezaměnitelnou hudbu natáčí skupina Ve3vnoci, široký je záběr agilní umělecké skupiny Oldstars, v níž se převážně absolventi intenzivně věnují divadlu, autorským čtením i jiným aktivitám. Tam vedou cesty, jejichž počátek najdete v kolážích „nevinných“ říkadel, písniček, slovních hříček a pohádek.

Ach, ty čarodějnice

Až se na kalendáři objeví první květnový list, budou mít členové Dismanova rozhlasového dětského souboru za sebou další dvě divadelní premiéry (adaptaci Bídníků a pásmo textů Petra Nikla Lingvistické pohádky), po posledním dubnovém podvečeru bude znám i seznam čerstvého souborového potěru. Bezpochyby ze všech spadne momentální lehké chvění. Ale se stejnou pravděpodobností můžeme už teď říct, že soubor bude mít před sebou nová natáčení, divadelní premiéry – a další léto dismančat.

Zdena a Václav Fleglovi, vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru

Foto Václav Flegl