Číslo 14 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s herečkou.
Jaroslavou Adamovou.


 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 





 


Jaroslava Adamová, herečka

Ráda bych zavzpomínala na některé vaše role. Jako mladá dívka jste hrála Puka ve Snu noci svatojánské, a to nejen v Divadle na Vinohradech, ale také v rozhlasové inscenaci této hry v režii Josefa Bezdíčka v roce 1950. To byl na tehdejší dobu docela originální nápad, obsadit do téhle role dívku, nebo ne?

Proč originální? Puk je bytost, o které se neví, jestli je to kluk nebo holka. Je to elf. Nic víc, nic míň. V roce 1946 obsadil režisér Salzer do role Puka paní Čermákovou. A už tehdy se někteří kritici divili, jak to může takhle obsadit. Copak je Puk kalhotková role? Pamatuji si jako Puka Borise Rösnera. Byl skvostný!

Jedna z vašich významných rolí byla Klára Zachanassjanová v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy. Vy jste ji ale hrála poměrně mladá!

Tuhle historku už jsem, myslím, párkrát vyprávěla. Bylo mi asi čtyřicet, jednou mi zavolal Jan Werich a povídal: Adamová, přijďte ke mně, něco pro vás mám. Roli. Budete překvapená. Okamžitě jsem za ním jela, Werich mi dal text a já koukám na titul: Návštěva staré dámy. Docela mě to zarazilo. Přiznám se, že jsem ten text předtím neznala a připadalo mi zvláštní, že mám hrát ve čtyřiceti starou dámu. Ale Werich říkal: Mlčte, Adamová, přečtěte si to a pak mi dejte vědět. Přečetla jsem text jedním dechem a hned jsem Werichovi volala: Pane Werich, ta hra je úžasná. Já to chci hrát! Je pravda, že tuto roli hrávají starší herečky, ale věk není rozhodující. Dotyčná „stará dáma“ přichází s nabídkou: Dám čtyřicet miliard tomu, kdo zabije Alfréda Illa. Jde tu o peníze. Ale zároveň také o morálku. Je možno takovou nabídku přijmout? Jednotliví členové obce na ni reagují různě a to je podstatné. Ta hra se mě velmi dotýkala. A byla to jedna z nejlepších režií Mirka Horníčka.

Další vaše nezapomenutelná role byla v Cocteauově monodramatu Lidský hlas, které se dlouhý čas hrálo v Divadle Viola. Jak inscenace vznikala?

Nabídky doktora Justla účinkovat ve Viole jsem si velmi vážila. Jak víte, po stěnách sálu visí fotografie herců, kteří tam kdy hráli. Samé velké osobnosti: Štěpánek, Höger, Kohout, Hrušínský... Hrát ve Viole byla vždycky čest! Ale byla to dřina jako hrom. Práce s panem režisérem Henkem byla úžasná, to se ani nedá vypovědět! Ovšem když se blížila premiéra, začala jsem mít najednou výpadky paměti. Ono to není vůbec jednoduché naučit se toto komplikované monodrama, v němž autor přeskakuje z jedné situace do druhé. Přitom jsem potřebovala umět text tak dokonale, abych se nemusela soustředit na slova. Radila jsem se svým vynikajícím kolegou a kamarádem Václavem Voskou, co mám dělat. A on mi odpověděl: Co bys dělala? Zvedneš telefon, zavoláš panu Justlovi a řekneš mu, že se premiéra musí odložit. To víte, odložit v divadle premiéru, je vždycky velká nepříjemnost. Ale pan Justl moje důvody přijal. Pár dní nato jsem šla po Národní třídě a před Violou jsem potkala pana doktora Trégra s divadelním dramaturgem Janem Procházkou. Už z zdálky na mě volali: Rukulíbám, milostivá paní, vy jste nás ale přišla draho! My jsme chtěli jít na vaši premiéru do Violy, jenomže ona se nekonala. Tak jsme ten večer museli ze zoufalství strávit docela jiným způsobem a stálo nás to fůru peněz!

Jitka Škápíková, rozhlasová dokumentaristka

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 25. 3.

Snímky Tomáš Vodňanský


  Rozhovor s Jaroslavou Adamovou                       Jak to vidí Jaromír Štětina                        František Vláčil v galerii