|
|
 František
Vláčil v galerii
V Císařské konírně na Pražském hradě je od poloviny února až
do konce května otevřena neobvyklá výstava. Její zvláštnost
tkví v tom, že námětem instalace není nikdo, kdo by byl znám
z oblasti výtvarného umění – expozice se totiž zaměřuje, a to
u nás vůbec poprvé, na osobnost patřící do světa
kinematografie. V takovém případě jsme většinou zvyklí na
portrétní retrospektivu filmů v kině, doprovozenou eventuálně
cyklem zasvěcených úvodů, či na přednášky s ukázkami, rozhodně
ale ne na galerijní prostředí, kde bychom si prohlíželi
statické fotografie, tedy cosi, co je filmové dynamice
napohled zásadně cizí.
Studio Barrandov, jež současnou výstavu uspořádalo, se nechává
slyšet, že tato akce je první ze zamýšleného cyklu prezentací
významných tvůrců českého filmu. Uvažuje se o Formanovi,
Kachyňovi, Machatém, a jestliže tady by mohl být vznesen
polemický dotaz, proč by přednostně neměla být představena
spíše Chytilová, Menzel či třeba Jasný, je režisér František
Vláčil, jemuž teď na více než čtvrt roku patří prostory
Konírny, zcela nezpochybnitelnou volbou.
Budiž zdůrazněno, že nejde o žádné „plnění úkolu“ k Vláčilovu
výročí – narodil se v roce 1924, zemřel v lednu 1999, jeho
nejvýznamnější opus, Marketa Lazarová, byl dokončen v roce
1967 po nebývalých čtyřech letech intenzivního tvůrčího
nasazení. Tím rozhodujícím důvodem pro to, aby byl František
Vláčil bez váhání vybrán jako první mezi filmaři, jejichž dílo
obstojí i při předvedení mimo prostředí kinosálů, je způsob
jeho vidění a vyjadřování, jeho silný důraz na fotogenii
filmového obrazu.
S citem výtvarníka
Není asi náhodou, že tak jako Wajda anebo Fellini se i Vláčil
soustředěně zajímal o výtvarné umění (dějiny umění a estetiku
dokonce po válce nějaký čas studoval na Masarykově univerzitě
v Brně). Aniž by tento fakt měl být přeceňován, lze se
dohadovat, že taková studia formovala a usměrňovala jeho
talent, potvrdila mu, že styl se význačně podílí na
myšlenkovém vyznění díla. V tomto ohledu byl Vláčil hotovým
tvůrcem už někde na začátku své cesty, hned první krátké
snímky natočené zčásti ještě v Armádním filmu dokládají, že
v jeho pojetí není záběr jen nositelem nějaké konkrétní
informace, ale zároveň obrazem, řešeným s citem výtvarníka.
Takový obraz pak působí především esteticky, poetizuje
skutečnost a dodává jí výrazný duchovní i emocionální náboj.
Holubice (1960), první film, kterým vstoupil do širšího
diváckého povědomí a zároveň na mezinárodní scénu, byl
námětově tuctovým příběhem pro dětského diváka, demonstrujícím
výchovně, jak překonat tíživý handicap. Vláčilovo výtvarné
vidění ale osud ochrnutého a zahořklého Míši změnilo
v básnivou úvahu o mnoha bolestných zápasech, jež neustále
zmítají duší každého z nás, nejenom dítěte. Obdobně svou
výrazovou stylizací překonal tezovitost látky následujícího
filmu (Ďáblova past, 1961), kde původní dobově ideové schéma
konfliktu dělného člověka s církevní a feudální mocí povýšil
na univerzálně platnou reflexi o střetu empirické zkušenosti s
dogmatem.
Monument jménem Marketa Lazarová
 To
už se blížila epocha Markety Lazarové (1967), Vláčilova
klíčového opusu, nikdy u nás nikým nepřekonaného filmu, jak
potvrzují i různé ankety, v nichž jej odborníci opakovaně
umísťují jednoznačně nejvýše. Vláčil vyšel ze stejnojmenného
Vančurova románu, a jestliže o této próze kdysi Šalda
prohlásil, že minulost je zde uvedena v život výhradně silou
spisovatelovy fantazie a jeho schopností vládnout slovu, lze o
filmu říci naprosto totéž. Ba je zapotřebí náležitě to
zdůraznit: režisér nenatočil nic, co by se podobalo zdařilé
ilustraci předlohy, on prostředky filmu svět minulosti od
základu stvořil, a vše, co nám toto téměř tříhodinové filmové
dílo předkládá, povstává jen a jen z Vláčilovy imaginace.
„Člověk této doby je historicky němý... a to je výhoda, autor
si tam leccos může dotvořit sám,“ uvažoval Vláčil
v souvislosti s projektem Markety, jak se dočteme v prostorách
posledního oddílu výstavy. A dále z toho vyvozoval, že on
natáčí filmy „dobové“, nikoliv historické, které by musely
respektovat známá dějinná fakta. Opravdu, v Marketě nenajdeme
žádné historiografií zaznamenané situace a data, zato jsme
pohlceni atmosférou středověku, pronikáme do vnitřního světa
tehdejších lidí a dostane se nám zkušenosti, jakou jsme při
sledování historického filmu sotva kdy zažili. Jako bychom se
totiž sami ocitli v kůži těch dávných předků a bylo nám
umožněno myslet a cítit jako oni, zakoušet, jak před oněmi
vzdálenými stoletími vypadal život ve své každodennosti.
Takové postižení podstaty toho, co je zobrazováno, je
výsledkem namáhavých a v lecčems protichůdných postupů – na
jedné straně pečlivého badatelského výzkumu, na straně druhé
úsilí o odvržení optiky moderního člověka a rovněž oproštění
od zátěže současných vědomostí a výkladů. Z tohoto
vyčerpávajícího souboje (jak o tom mluvil sám Vláčil) povstal
nakonec monument, s nímž je ve světové kinematografii máloco
srovnatelné, filmová báseň a zároveň cosi jako kulturně
antropologická studie, jež má dodnes zcela unikátní poznávací
hodnotu.
Život jako nepřetržitý zápas
Druhý film, na nějž se výstava v Konírně zaměřuje, je Údolí
včel (1967). Je Marketě z celé Vláčilovy filmografie rozhodně
nejbližší, opět se odehrává ve středověké dekoraci, vévodí zde
tatáž syrovost a autenticita, subjektivní perspektiva postav
ovlivňuje jak stavbu příběhu tak pohyby a úhly pohledu kamery
i střih a zvuk. Znovu se tady ve vytříbené podobě představuje
Vláčilovo umění komponovat záběry s důrazem na estetickou
kvalitu, která monumentalizuje a dramatizuje dějové výjevy a
nad viděnými jednotlivostmi vyklenuje myšlenkový oblouk.
Nicméně přehledně rozvržený ideový půdorys činí z Údolí včel
dílo v nejednom aspektu konvenčnější, než byla Marketa.
Dalších sedm celovečerních filmů Františka Vláčila,
realizovaných v sedmdesátých a osmdesátých letech, podobně
jako jeho snímky krátké a středometrážní, expozice pomíjí.
Nikoliv proto, že bychom v nich nenašli charakteristické rysy
Vláčilova režijního rukopisu, nebo že by prozrazovaly, nakolik
mu látky byly vnuceny, alespoň některé z nich. Tato díla
v převážné většině nesou výraznou pečeť jeho jedinečného stylu
a přes velkou námětovou různost v nich Vláčil obdivuhodně
dokázal sledovat svá ústřední témata – lidskou osamělost a
život jako nepřetržitý zápas, přinášející především bolestné
prohry.
Strom, studna i camera obscura
Výstava, jež nese případně název Zápasy, chce však být
koncepčně svázána s největším triumfem Vláčilova génia,
s vítězným tvůrčím zápasem jménem Marketa Lazarová. V ní a
také v Údolí včel se noříme do světa, který bychom bez Vláčila
nikdy nepoznali, a Císařská konírna má být prostorem
zpřítomňujícím tuto magii. Nic by ji nemělo rušit, proto
pozoruhodná fotodokumentace Vláčilova osobního života zůstává
v odděleném předsálí, a právě tak i jeho úvahy o tvorbě i
vzácný záznam posledního rozhovoru s ním, promítaný na
televizní obrazovku, jsou ukryty v čemsi jako camera obscura
na samém konci sálu.
V centru hlavního prostoru expozice stojí impozantní replika
stromu se zmrzačenou korunou, mohutným kmenem a pletencem ze
země vyhřezlých kořenů, o kus dál narazí návštěvník na studnu
s okružím z hrubě tesaného kamene – je to pohanský obětní
strom z Markety, pod nímž se Alexandra krvesmilně oddala svému
bratrovi a který se pak jako důležitý symbol prostředí
Kozlíkovců ve filmu stále znovu objevuje. A studna je
z nádvoří pánů z Vlkova, u níž Ondřej v Údolí včel zažil po
návratu domů první chvíle opojení krásou života – oba objekty
jako by vystupovaly z velkoplošně zvětšených fotografií,
umístěných poblíž na panelech, a tak umocňovaly intenzitu
znehybnělých filmových momentů, vnášely do výstavního prostoru
smyslovou naléhavost, jaká z nich a dění v jejich blízkosti
vyzařuje na diváky při promítání z plátna.
Vláčil pracoval s mnoha výjimečnými osobnostmi z řad
spisovatelů, herců, hudebních skladatelů, výtvarníků,
architektů a znalců filmové techniky, ale výstava nechce
podávat jejich výčet. Některé z rozměrných fotografií,
rozmístěných po zdech a na panelech, jsou pracovní anebo
zachycují pauzy při natáčení, takže na nich, vedle známých
hereckých tváří, zahlédneme tu a tam i některé kameramany, ale
to jenom proto, že v daný okamžik byli „na place“ a
naslouchali Mistrovým pokynům. Popisky nabízejí jejich jména,
ale návštěvník se snadno přistihne, že ani nemá potřebu je
číst a že mu nevadí, jak jsou rozmanité faktografické údaje
omezeny na letmé a nesoustavné zmínky.
Kdo totiž vstoupí do Konírny, záhy vycítí, že tato výstava si
neklade za cíl zevrubně a přehledně informovat, ale vzedmout
hladinu emocí, sugerovat ony pocity přímé účasti na dramatech
dávných předků, jaké navozují Vláčilovy filmy. Člověk se tu
dostává do zajetí mocných vizuálních vjemů, jak prochází mezi
fotografiemi obrovských rozměrů anebo se stává doslova
součástí filmových scenerií, když může libovolně prostupovat
dvěma velkými, svisle rozstříhanými plátny, na něž jsou
promítány výjevy z Markety a Údolí včel.
Slovo kdesi v pozadí
Jako by se Pavel Jiras, autor a kurátor výstavy, při jejím
koncipování držel toho, co opakovaně zdůrazňoval při zahájení
– že totiž Vláčilovým filmům jednoznačně dominuje vizuální
hodnota a slovo je zatlačeno kamsi do pozadí. A skutečně,
zadíváme-li se na ty zastavené záběry z filmů, jsme zasaženi
jejich dokonalou fotogeničností, uvědomíme si, nakolik se
kterákoliv z „obyčejných“ filmových momentek rovná vytříbené
umělecké fotografii, jež je mnohem více než jenom prostým
záznamem skutečnosti naaranžované před objektivem. Světelnost
záběrů, jejich plasticita, reliéf archetypálně modelované
krajiny, drsná i jímavá pravdivost všech neomylně vybraných
fyziognomických typů, jejich přesvědčivá srostlost s
prostředím, děj rozložený v rámci záběru do několika plánů...
Tyto Vláčilem specificky stylotvorně používané prostředky si
při sledování filmu na plátně sotva dokážeme uvědomit, krátce
se mihnou a zmizí, zůstává jen výsledný dojem fascinace. Na
výstavě je běh obrazů zastaven, lze si je dlouze prohlížet,
podrobně studovat, přiblížit se a opět poodstoupit, všimnout
si detailních rafinovaností v kompozici... A výsledný dojem?
Tentýž!
Zdena Škapová, filmová kritička, pedagožka FAMU
Snímky Jan Rasch |
