|
|
 Lidi
na lidi jsou jako saně...
Režisérku Věru Chytilovou není třeba představovat. Více než
kdysi ceněnými podobenstvími (Sedmikrásky, Ovoce stromů
rajských jíme) diváky zaujala útočnými komediemi, v nichž se
obracela k neduhům privátním i společenským. Tituly jako Hra o
jablko, Panelstory nebo Kopytem sem, kopytem tam náleží mezi
stále podnětné výpovědi o tom, jací jsme a jak se k sobě
chováme. Zjišťuje v nich, že si počínáme tak, jak naznačuje
nadpis článku vypůjčený od Voskovce a Wericha.
Ve své nejnovější položce nazvané Hezké chvilky bez záruky (v
neděli 6. dubna ve 20 hodin uvede ČT 1) Chytilová sice
neotevírá zásadně nová témata, ani neohromuje dosud nevídanými
vypravěčskými postupy, avšak v kontextu současné tvorby beze
sporu aspiruje na jednu z předních příček. Shrnuje tu své
vypravěčské postupy a témata, třebaže jednotlivé příspěvky,
zvláště ty anekdotické, občas vyhlížejí, jako kdyby vypadly z
někdejších bakalářských cyklů. Důležitá je osobitost.
Nalezneme tu groteskně nadsazenou lidskou malost i vír
ztřeštěných vztahů, ocitneme se uprostřed těkavého, jakoby
rozkmitaného obrazu. Dýchne na nás až bizarní hravost
inscenačního ztvárnění. Rozmluvy zaujmou svým lakonickým
pointováním.
Sjednocujícím prvkem se tu stává postava psycholožky Hany
(Jana Janěková), kterou poznenáhlu pohlcuje vyčerpanost a
bezradnost podobně jako její klienty. Z prvotní skrumáže
nepřehledné klientely se postupně vyvazuje Eva (Jana
Krausová), stárnoucí kurátorka topící se v nedorozumění s
dospívajícím synem a milostných problémech s jejím
vrstevníkem. A samozřejmě nepřehlédneme ani Bolka Polívku,
jenž tu představuje svého milionářského dvojníka, jehož
nejvíce fascinují nedostupné ženy – a Hana jej fascinuje do té
doby, dokud odmítá jeho dvoření.
Do popředí vystupují dva rysy: jednak epizodický charakter,
naznačující zamýšlenou, ale neuskutečněnou seriálovou podobu,
jednak téměř osvětové pojednání modelových případů (například
domácí násilí), kdy selhává jakákoli nadsázka a výsledek se
hroutí do názorné popisnosti. Hrdinky filmu téměř bez výhrad
trpí mužským egoismem, v kresbě mužských figur si Chytilová
pohrává s notnou dávkou sarkasmu a karikatury, v drtivé
většině případů se jedná o primitivní násilníky či přímo
vyšinutce, jen s různě silnou civilizační slupkou.
Jan Jaroš, filmový publicista |
