|
|
 Ivan
Klíma,
spisovatel
Já, ty, on, oni, vy
Přesvědčení o tom, že tady vládnu já, a kdo mi sem vleze, se
zlou se potáže, projeví každý pes, divoké prase, dokonce i
mravenec. Kromě toho každý, kdo doma choval nějakého
živočicha, ví, že i papoušek dovede být umíněný a nepromluví a
nepromluví prostě proto, že nemá právě náladu. Puštěn
k prolétnutí, občas odmítá vrátit se do klece, i kdybychom ji
vystlali jeho oblíbeným zobem. Některá kočka se chová úlisně,
zatímco jiná s důstojností, kterou jí často můžeme závidět...
Ale přes všechnu osobitost zvířat, která žijí v naší
blízkosti, vědomá já, tedy pochopení, že jsem to právě já, kdo
mluví, kdo žije, odmítá, přijímá, žení se, případně se rozvádí
a jednou umře, spojujeme jenom s člověkem.
Vědomí já jsme nikdy nespojovali s věcmi, jenže svět se mění.
Můj mobil, jakmile ho napojím na elektrickou síť, mi oznamuje:
„Nabíjím!“ Jistě se brzy dočkáme, že nás naše puška či pistole
(pokud ji vlastníme) bude varovat: „Pozor jsem nabitá.“ Ale
ponechme stranou komunikaci mezi lidmi a těmito mluvícími
vetřelci do našeho světa a věnujme se styku mezi lidmi.
Důležitý ve vzájemném styku lidí je způsob oslovení. Pamatuju,
jak se za mého dětství ještě občas onikalo. „Je tak hodná a
podá mi ten malovaný hrneček.“ Anebo: „Mají zítra čas? Stavěli
by se po večeři u mě?
Dnes si my Evropané vykáme anebo tykáme. Výjimku tvoří
Angličané, kteří ve snaze zjednodušit svůj jazyk tak, aby se
jím dohovořil indický maháradža s laponským (nyní sámským)
chovatelem sobů, zrušili rozdíl mezi tykáním a vykáním. To pak
nahrazují oslovením. Je jistý rozdíl, zda s úklonou proneseme:
„můj lorde“, anebo naopak si přátelsky potřeseme rukou a
řekneme: „Jak se máš, Olofe?“ Španělé si mohou sice vykat i
tykat, ale vykání se pěstuje jen jako projev hluboké úcty
k oslovovanému.
Ale zůstaňme u češtiny: obecně platí, že vykáme lidem, s nimiž
se blíže neznáme, zatímco tykáním vyjadřujeme spíše přátelský
či nadřazený vztah. Málokdo osloví svého psa: „Běžte, Alíku,
buďte tak laskav, přineste mi ten šutr, co jsem vám hodil.“
Také papouška nežádáme: „Ukažte tady návštěvě, jak umíte pěkně
sprosťačit!“
Jsou naopak lidé, i když už to není časté, kteří vykají až do
smrti svým rodičům, a také mnozí přátelé si nikdy nepřestanou
vykat, neboť vykání ve slušné společnosti je projevem úcty a
jistého konzervativismu ve vzájemných vztazích. Okamžik, kdy
se přejde z vykání na tykání, je obřad, v němž starší a
významnější navrhuje mladšímu či méně významnému, že by si
mohli tykat. Také žena je v tomto právu nadřazena muži. Jako
odstrašující příklad se v hodinách společenské výchovy
uvádíval student, který navrhl tykání prezidentově choti.
Pamatuju se na ten povznášející pocit, když nám nezralým
zelenáčům v tercii latinář (jinak pes, před nímž jsme se
třásli) začal vykat. Na druhé straně, pokud někdo opravdu
vážený vyzval člověka k tykání, byla to čest a sláva.
Občas se při oslovování projeví i revoluční doba. Během
několika týdnů zmizeli páni a paní nejen ze života, ale i
z úředního jazyka, nahradili je soudruzi, i když vůbec
soudruhy nebyli. A soudružství souviselo s tykáním.
Vzpomínám si, jak jsem byl ohromen, když mě ředitelka, která
se v naší škole objevila někdy v březnu nebo v dubnu roku
čtyřicátého osmého, oslovila „soudruhu“ (nebyl jsem ve straně,
jen ve Svazu mládeže) a požádala mě, abych jí tykal, což mě
uvedlo do rozpaků. Také náš latinář nám začal tykat; už jsme
nebyli páni studenti, byli jsme soudruzi studující za peníze
dělnické třídy. V tom soudruhování, které předstíralo
blízkost, přátelství anebo aspoň společné cíle, bylo hodně
falešného a skutečnou blízkost lidí znevažujícího. Dokonce
člověku občas tykali i na úřadech. (Zato mně vždy důsledně
vykali při výslechu referenti Státní bezpečnosti a oslovovali
mě: „pane Klíma“, protože já nebyl soudruh, ale nepřítel.)
Po listopadu osmdesátého devátého se soudruzi zase změnili
v pány, dokonce i na úřadech se občas chovají k člověku když
ne s úctou, tedy korektně, a tykání se vrátila jeho intimita,
případně čest a sláva.
Jenže faleš ze světa nezmizela, soudružskou epochu vystřídala
epocha reklamní a já ke svému úžasu shledávám, že mi někdo,
koho neznám, tyká a vyzývá mě: „Zaboduj si, sbírej soutěžní
známky!“ a za to mi slibuje neobyčejně skvělá cukrátka. Jiný
neznámý dobrodinec mě poučuje: „Chytré věci nenahradíš!“ a
radí mi, abych si od něho koupil jeho pánev. Jiný soudruh
Reklama na mě dokonce volá: „Staň se úspěšným investorem a
vyhraj porsche!“ Převedeno do srozumitelné řeči, slibuje, že
mě zařadí do údajného slosování, a tyká mi zřejmě proto, abych
mu jako dobrému příteli uvěřil, že to skutečně udělá. Tohle
tykání mi připadá jako hrubá neomalenost; ti, co se k němu
uchylují, si pletou lidi s poslušnými pejsky: hodí jim šutr
(možná zabalený v celofánu) a předpokládají, že jim ho nejen
přinesou zpátky, ale přidají něco peněz a ještě vděčně zavrtí
ocáskem. Zapomínají přitom, že ani pes (s trochou hrdosti
v sobě) neběží pro šutr každému, kdo si zamane. |
