|
|
 Jáchym
Topol, spisovatel
Vaše próza Noční práce vyšla nedávno v norštině – a byla
skvěle přijata kritikou i čtenáři. Ze současných českých
spisovatelů jste první, komu se podařilo do Norska proniknout.
Zaujalo víc téma vaší knížky, tedy okupace Československa
v srpnu 1968, nebo vy jako autor, který přichází z „exotické“
východní Evropy?
Trochu ten dojem exotismu mám, ale zároveň musím říct, a to
proti veškeré politické korektnosti, že Norsko je do značné
míry zaplavené lidmi z východní Evropy, především z baltských
států a z Ruska – a bohužel tam nemají dobrou pověst. Ale i
historické téma Noční práce je ve hře: myslím, že Nory může do
jisté míry fascinovat, jak temná u nás byla druhá světová
válka a jakých krutostí byl schopen stalinismus v padesátých
letech. To je s jejich zkušeností nesrovnatelné. Z recenzí,
které se na Noční práci v Norsku objevily, jsem získal pocit,
že mám spřízněné publikum, že tamější lidi baví hrabat se
v dějinách. A dneska ráno mi přišel mail, že o tu knihu mají
zájem taky ve Švédsku a ve Finsku...
Jaký to je pocit, když vám vycházejí knížky v zemích, kde jste
předtím nebyl a jejichž řeči nerozumíte? Jsou to ještě vaše
knížky?
Tuhle otázku jsem si pokládal několik let a byl jsem z ní
nervózní. Dneska vím, že si moje knížky v cizích jazycích žijí
svým životem, že jsem od nich odstřižený. Je to také otázka
technologií: od té doby, co existuje mail, mám jeden večer ve
schránce deset dotazů od polského překladatele, druhý večer
patnáct otázek italské překladatelky a třetí večer čtyři
otázky z Norska. A jsem z toho zoufalý, i když si těch
překladatelů nesmírně vážím, už jenom proto, že to nejsou
globalizovaní, dobře zaplacení tlumočníci, ale lidi, kteří se
k češtině dostali přes nějaké své životní peripetie – a moje
knížky si našli a vzali je jako výzvu. V české literatuře jsou
dva giganti, dva protipóly, pokud jde o překlady svých děl:
Milan Kundera, který je známý tím, že až maniakálně do svých
překladů zasahuje a své překladatele dozoruje – a Bohumil
Hrabal, který vždycky mávnul rukou a řekl: Udělejte si to
podle sebe. Já jsem spíš na jeho straně. Možná také proto, že
jsem některé výborné překladatele po něm „zdědil“.
Co vlastně v těch státech, kde vaše prózy vycházejí, vědí o
České republice? Ptám se proto, že nejpřekládanější, a tedy
asi v cizině nejsrozumitelnější z vašich knih je zmíněná Noční
práce.
Já myslím, že to je jenom český pocit, že o našich dějinách se
ve světě ví. Neví. Když zmíníte rok 1968 ve Francii, tak oni
vidí na prvním místě své barikády a svoje studentské nepokoje.
O srpnu osmašedesát v Čechách tam vědí nanejvýš historici nebo
lidi se speciálními zájmy – jsme jeden z méně známých
východních kmenů. Takže nemám ponětí, proč se nejvíc překládá
právě Noční práce. Navíc mám dojem, že je to moje nejtěžší
kniha. A taky kniha, která byla v Čechách nejmíň úspěšná;
spousta zdejších kritiků se jí vůbec neprodrala.
Loni vám vyšla kniha Supermarket sovětských hrdinů, taková
sbírka drobnějších prací za posledních patnáct let: je mezi
nimi novela, filmový scénář, divadelní hra, reportáž. Co je
kromě vašeho autorství spojuje?
Já mám alibi: Tuhle knížku udělali nakladatel Viktor Stoilov a
editor Jan Šulc. Ale vážně: V Torstu vycházejí všechny moje
prózy znova, ošetřené až se skoro sběratelskou pečlivostí,
takže vydali i Supermarket. Jde o texty publikované po
časopisech nebo v antologiích, které by časem zmizely. A měl
jsem nad nimi občas hrozný pocit: že se opakuju. A já se
nechci opakovat. Proto jsem rád, že jsem si to komplet musel
znovu přečíst a vydání si odtrpět. Když jsem teď jel
v tramvaji, tak jsem si uvědomil, že právě touto knihou pro mě
skončilo druhé literární období. To první bych nazval černé,
sem patří básnické sbírky V úterý bude válka a Miluju tě
k zbláznění a prózy Výlet k nádražní hale, Sestra a Anděl. Pak
jsem najel na období rudé, období bolševické poetiky, kde jsem
často psal s pocitem, že jsem svědek umírajícího času a že
všechny ty mýty druhé světové války, jako mýtus Svobodovy
armády nebo mýtus syna pluku, musím zapsat – protože generace
po mně už o těch časech nemusí nic vědět. Sem patří Noční
práce, Kloktat dehet a právě Supermarket sovětských hrdinů,
který končí Cestou do Bugulmy. Teď jsem na prahu třetího
období...
Jakou bude mít barvu?
Asi bílou, protože stopy vedou na sever, do Grónska.
Radim Kopáč, publicista
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 18.
3.
Foto
Jarka Šnajberková |
