|
|
 Jiřina
Šiklová,
socioložka
Nenadávej na zrcadlo, máš-li hubu křivou!
Skončila reality show ze Španělského sálu, v niž se změnila
volba prezidenta České republiky, a sotvaže jsme si oddechli,
znovu odstartovaly dva věčné seriály s pracovními názvy Čunek
a Stravenky.
Velká část čtenářů našich deníků i televizních diváků má
jasno: „Kdyby to věčně nedávali v televizi a noviny o tom
nepsaly, politici by se nepředváděli a my bychom o nich měli
lepší mínění.“ Tak by se daly ve zkratce shrnout četné reakce,
které jsem v poslední době na české politické téma
zaznamenala.
V témže duchu občané míní, že by televize neměly snímat
setkání neonacistů, protože tím těm „holohlavým blbečkům“
dělají reklamu – když se o nich nebude psát a mluvit, nebudou
svolávat svoje nesmyslné demonstrace. „Zakažte o nich psát a
oni zase zalezou!“
Jistě nejen já jsem si všimla, že ve všech zmíněných případech
bývají obviňována média, a tak jsem si opět připomenula
Gogolova slova: Nenadávej na zrcadlo, máš-li hubu křivou!
Skutečnost je zkrátka opravdu „křivá“ a ten, kdo ji jen
reflektuje, třeba i trochu zkresleně, ze svého úhlu pohledu,
ji nevytváří, pouze na jev upozorňuje.
Samozřejmě pro někoho jsou ta upozornění jen honbou za
senzací, ale existují jistě i jiní, pro které jsou televizní
záběry a články v novinách výzvou, aby se angažoval, aby
nezůstal lhostejný, ba dokonce aby šel pomoci. Daly by se
najít i příklady toho, že taková upozornění doslova zachraňují
životy. Nakázat, o čem se smí a má psát a co se má vynechat,
je forma cenzury a ta je vždy nebezpečná.
Když před šedesáti lety jistý britský novinář na vlastní oči
viděl zdánlivě bezmocný boj hladovkou zuboženého Gándhího,
zeptal se ho, co by pro něj mohl udělat. Gándhí ho požadal o
jediné – aby seděl v jeho blízkosti a o všem, co vidí,
pravidelně psal a informoval svět.
Kdyby novináři nepsali o Janu Palachovi, o demonstracích na
Václavském náměsti v době dvacátého výročí jeho sebeupálení na
protest proti okupaci Československa, byla by oběť tohoto
studenta pouze soukromou tragédií jednoho mladého člověka,
jeho rodiny a blízkých. A mohla bych pokračovat: pomoc zemím
postiženým katastrofou tsunami by nikdy nebyla tak rozsáhlá,
kdyby se o jejich tíživé situaci nevědělo i na druhé straně
zeměkoule.
Totéž jsem si uvědomila při sledování programu dalšího ročníku
festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět,
který se v minulém týdnu přestěhoval z Prahy hned do
osmadvaceti českých měst najednou. Napadlo mne to třeba při
filmu Za Dárfúr! pojednávajícím o etnických čistkách ve
východním Súdánu, ale i při snímcích zachycujících dění
v Barmě, v Zimbabwe, ve Rwandě, v Bělorusku. Vzpomněla jsem si
při těch projekcích, jak jsem před mnoha lety doby členka
Amnesty International pobývala v Záhřebu – denně jsem vídala
stovky zoufalých žen, které chtěly jediné: aby se o jejich
utrpení dozvěděl svět.
Dokud nezměníme skutečnost, nechme novináře a reportéry psát a
buďme jim za to vděčni – i když nám jejich reflexe skutečnosti
zkazí náladu. Mnozí z nás tak sice ztratí iluzi o světě, ve
kterém žijí, ale u jiných tyto informace probudí jejich
svědomí a proti zlu, kterého je na této planetě dost a dost,
začnou bojovat. |
