|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog
Doslova na dně
Když doslova, tak doslova, a ne tak, jak to slovo dnes
používají naši reportéři a moderátoři, tedy že kupříkladu ten
a ten „argumenty opozice doslova zametl pod koberec“. Já jsem
se ocitl doslova, tedy doopravdy na dně, když jsem se po
žebřících kovových i provazových, více než osmdesátimetrovým
průlezem, jež bylo lze překonat jen po břiše, jakož i
traverzováním po napjatých lanech nad hřměním podzemních vod,
ocitl na dně jedné z nejhlubších propastí v naší zemi. Takhle
jsem si tedy vychutnal výlet se speleology, zbývající vánoční
dárek od manželky, jejž jedna z jejích přítelkyň považovala
spíše za snahu se mne co možná nejrafinovaněji zbavit. Byl
jsem tedy na dně vzhledem k tomu, že hlouběji to už nešlo a na
dně jsem byl i v přeneseném slova smyslu, s fyzickými silami.
Duševně mi bylo nádherně, nevím jakou roli v tom sehrál dnes
tak módní adrenalin, ale věřte mi, že kvůli němu jsem to celé
rozhodně nepodnikal, vydal jsem se na tu štrapáci rovnomocně
jednak kvůli poznání, jednak kvůli kráse jinak nespatřitelné.
A protože je něco za něco, celou tu radost mi poněkud kalila
nabytá jistota, že mne čeká ještě jednou totéž, jen v opačném
gardu. Když jsem se pak vyškrábal spolu s ostatními lezci tak
ve věku mých dětí zase na povrch, chvíli jsem vrávoral a
vydýchával se a pak se dostavil onen pocit zadostiučinění,
kvůli kterému takovéhle špumprnágle asi také podstupujeme. Ti
vysportovaní mlaďoši kolem se na mne – coby muže v naději, že
se zanedlouho dožije padesátky – shovívavě usmívali. Mně zase
přišlo veselým, že jsem odnikud nespadl, a že se mé šance té
padesátky se vskutku dožít podstatně zvýšily.
Osud tomu chtěl, že následující večer jsem si – už doma
v Praze – znovu sahal na dno. Spíše by se ale mělo říci, že ke
stropu svých možností. Dočítal jsem totiž jednu uměnovědnou,
obsahově objemnou a teoreticky nadmíru sytou knihu, skoro nad
mé duševní síly. Když jsem ji konečně zaklapl, pocítil jsem
opět cosi jako radostnou úlevu, už druhý záchvěv libosti během
dvou dnů. A pak že je antická kalokagathia zmrtvělým ideálem!
Jenže po chvíli jsem si to srovnal v hlavě, a řekl si, zda-li
by v mém případě nebyl spíše na místě pocit poraženého. Proč
bych se měl vlastně tetelit nad tím, že jsem se zhostil
fyzické zátěže, která pro jiné takříkajíc nebyla žádnou vědou
a proč bych se radoval z toho, že jsem schopen kapírovat
skutečně vědecký text, který by jiní třeba dokázali promýšlet
během slaňování do oné propasti. I když, utěšoval jsem se,
takováto kalokagathia by asi byla nad možnosti i sečtělých
sportovců a takoví, zdá se, opustili náš svět zároveň
s Miroslavem Tyršem. Ale pokračoval jsem v té myšlence dál a
dovodil si, že kdyby každý ten borec, který se domohl kýženého
zvýšení hladiny adrenalinu třeba tak, že by z umělého (či
odněkud z Grónska letecky dopraveného, jak se asi brzy stane
zvykem) sněhu uplácal na nádvoří Pražského hradu největšího
sněhuláka, relativizoval svůj vítězný pocit tím, že by si také
občas přečetl něco chytrého, co by ho vrátilo do skutečných
mezí jeho lidské hodnoty, bylo by možná na světě méně vítězů
ve všelijakých prapitomých disciplínách, ale potažmo i méně
těch, které by v jejich vlastních očích eventuální porážka
srazila „doslova“ na dno... |
