 Adriena
Šimotová, výtvarnice
Ve vašich dílech nenalézám patos. Asi vám není blízký?
Ne, toho se bojím a kdybych cítila, že se mi do práce dostává,
raději věc zničím.
Dívám se na vaše grafiky, prohlížím vaši knihu a hodně mě to
dojímá.
To je snad přirozené. Něco podobného mi řekli mnozí lidé po
zhlédnutí mých výstav. Přemýšlím o tom, jestli není v mé práci
něco mimovýtvarného, jestli není v její citové stránce někdy
něco příliš zdůrazněno...
Nemyslím, je v tom spíš síla oslovení.
Každou věc dělám ze svého osobního prožitku, s plným
nasazením, a pokud ji divák přečte, může se s ní ztotožnit.
Když člověk prožije velkou tragédii, stane se někým jiným i
pro nejbližší okolí.
Já jsem se po smrti Jiřího Johna setkala s okruhem mladších
umělců, s nimiž jsem se předtím osobně neznala. Poznali mě až
po tom, čím jsem ke konci manželova života prošla a poznali mě
tak možná lépe než někteří, se kterými jsem se znala dvacet
let.
Do světa „před tím“ se nelze vrátit, těžko se mluví o
nesdělitelném. Práce vám hodně pomohla?
Absolutně. Já bych si život bez ní neuměla představit. Mám
štěstí, že mohu své prožitky a zkušenosti výtvarně
zpracovávat. Moje francouzská babička zase psala deníky.
Člověk je s realitou mnohdy sám, ale vztah k ní se může
formovat právě tvorbou. Mně jde hlavně o komunikaci a o
setkání. Svou prací nabízím kousek ze své zkušenosti a snažím
se použít prostředky, které jí odpovídají.
Máte chuť ztvárňovat zážitky a pocity z léčebny?
Ne. Původně jsem myslela, že ze série malých kreseb, kterou
jsem si udělala ještě na Malvazinkách, kde jsem byla na jaře a
v létě, vznikne něco většího. Ale ne. Teď se mi zdá, že by to
mohlo dopadnout špatně, buď by to bylo blízko morbiditě nebo
sentimentu. Musím mít od toho, s čím jsem se setkala, odstup.
Svět nemocnice či léčebny je z perspektivy pacienta zvláštní.
Dosud jsem tu bývala vždy jen v roli návštěvníka, kdy jsem
sama chodila za nemocnými. Teď tomu bylo dlouho naopak. Byly
to takové moje univerzity. Při dlouhých pobytech v nemocnicích
jsem se setkala s mnoha lidmi, kteří mne v dobrém překvapili
svou schopností přesáhnout sami sebe. Zní to asi podivně, ale
po zážitcích ze špitálu se dívám na svět optimističtěji,
s větší, i když opatrnou nadějí.
Vy nejste a nikdy jste asi nebyla zasmušilý typ.
Ne, já jsem vždy snažila být pozitivní člověk a měla jsem
smysl pro humor.
Ivana Tetourová, ředitelka Lyry Pragensis
Snímky
Jaroslav Brabec, Jaroslav Krbůšek a archiv A. Šimotové
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 11.
3.
|
