|
|
 Ivan
Němec,
publicista
Utrpení v bezmoci
Tajuplnou hudbou a zvuky začíná rozhlasová hra Pavouk na zdi.
Do dramatického napětí se začnou ozývat hlasy, které se
prolínají, překrývají, ztrácejí a vynořují – vzniká obraz
lékařského zákroku na operačním sále. Ze změti zvuků se vynoří
repliky, které určí klenbu dramatu a hrdinova osudu: „Co
cítíte?“ „Já nemůžu hejbat nohama.“ „Už nikdy nebudete chodit
a ztratil jste kontrolu i nad svým vyprazdňováním.“ Téma je
dané – osud muže, paraplegika na invalidním vozíku, který se
bude pokoušet o návrat do života. Krutá základní myšlenka se
však vlezle prodere i do oblastí nejintimnějších a odhalí
místa tabuizovaná, o nichž se většinou mlčí. S čím bude
postižený hrdina Michael nejvíce zápasit, otevírá jeho
rozechvělá otázka „…a budu mít ještě někdy sex? Je mi
pětatřicet!“
Andrew McLay, autor rozhlasové hry, jejíž premiéru uvedla
stanice Vltava 19. února, není příliš známý. Dočteme se o něm,
že je hercem a tanečníkem, který námět pro své drama čerpal
z vlastní životní zkušenosti. Hru charakterizoval slovy: „Je
autobiografická, je šokující, je drsná a je také velmi
legrační.“
Rozhlasová inscenace hry, kterou přeložil Josef Hlavnička a
v dramaturgii Martina Velíška nastudoval režisér Vlado Rusko,
je vskutku taková, ale marně v ní hledám místa legrační.
Krutého černého humoru je v ní však spousta, stejně jako drsné
ironie a sebeironie. Bez předstíraného cynismu, kterým si
pomáhají lékaři i postižení, by ani režisér, ani herci nebyli
schopni vyjádřit onen zoufalý tok myšlenek, jimiž se při
podobném postižení zabývá asi každý normální muž. Zatímco
lékařská studie chladně konstatuje, že „pohlavní neschopnost
je pro vozíčkáře tíživější než ztráta pohyblivosti a vede
k problémům v partnerských vztazích“, pak hra s neslýchanou
otevřeností tento stav živě zachycuje. Popisuje snahu
psychoterapeutů i marné pokusy rehabilitačních pracovnic,
které se vlastníma rukama snaží vnutit naději, a narážejí na
pacientovy podrážděné reakce. Vzduchem při tom létají lidové
názvy genitálií, jimiž Michael ironicky vyjadřuje despekt
k léčbě a zastírá vnitřní zoufalství. Konec nadějí nastává,
když se hrdina při pokusu o intimní kontakt předávkuje
vpíchnutým lékem, a dostane se do trapné tragikomické situace,
kdy se hodiny nemůže zbavit navozené stimulace. Následující
sžírající žárlivost mu otevírá cestu k dobrovolnému konci.
Režisér se velmi dobře vyrovnal s neobvyklou kompoziční
výstavbou textu, do něhož pronikají prvky epického dramatu.
Hrdina je nejen postavou hry, ale i vypravěčem, do jehož
promluv navíc vstupují i vnitřní monology a reminiscence z
minulosti. Vlado Rusko pomocí vynalézavých zvukových
prostředků zřetelně odlišil stavební vrstvy předlohy, v níž se
pasáže popisné střídají a prolínají s živě hranými obrazy. U
herců pak dokázal přesně udržet hraniční tóny projevu, jejichž
šíře sahá od drsného sarkasmu až po zoufalou vnitřní bolest.
Vynikající výkon podal Ivan Řezáč, který postavu postiženého
Michaela vytvořil přesně vyváženými prvky ironie i sebeironie,
v nichž jsou cítit stěží potlačované emoce.
Hra Pavouk na zdi poutá více svou doslovnou otevřeností a
popisnou dokumentárností než uměleckou obrazivostí a
schopností vystavět příběh, který někam ústí. Člověk by se na
konci nejraději zeptal: Mistře Aristotele, skutečně jste
říkal, že i tragédie mívá katarzi? |
