Číslo 12 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s výtvarnicí.
Adrienou Šimotovou.





 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 


Tým Toulek českou minulostí pěkně pohromadě: Jaromír Ostrý, Ivana Valešová, František Derfler, Igor Bareš a Josef VeselýNe vše, co je staré,
je neaktuální

Unikátní seriál Toulky českou minulostí patří už bezmála třináct let k nejpopulárnějším pořadům Českého rozhlasu. Mezi nejúspěšnější tituly rozhlasového vydavatelství Radioservis můžeme stejně přesvědčivě zařadit vybrané díly Toulek na kompaktních discích. Nyní mají posluchači jedinečnou příležitost pořídit si ve formátu mp3 kompletní znění prvních padesát dílů série. Autor rozhlasového zpracování Toulek českou minulostí, Josef Veselý, při té příležitosti pro Týdeník Rozhlas zavzpomínal na samotný vznik seriálu, ale také na to, co jej k potulkám po české historii přivedlo.

Třpytka hozená před půlnocí

Kdy přichází na člověka nápad? Myslím, v jakou denní dobu? Jsou tací, kteří sázejí na spánek. Prý: lidský mozek může v posteli pracovat daleko účinněji než v bdělém stavu. Geniální myšlenky lecjakého velikána vskutku přepadly v hloubi noci. Kupříkladu Mendělejeva. Toho prý navštívila periodická soustava prvků ve snu, a když se probudil, stačilo mu jen načmárat ji na papír. Robertu Louisi Stevensonovi se zase zdálo o dr. Jekyllovi a panu Hydeovi, jako by mu někdo nadiktoval. Chce to ovšem včas se probudit. Většina nás totiž svoje skvělé nápady zaspí.

Jsou i tací, kterým se něco takového stává přes den. Bohužel zpravidla tehdy, když konáme úplně jinou činnost než myšlení. Kolik duševních démantů již takto zapadlo! A jsou i tací jedinci, kteří dávají přednost večerní aktivitě. Tedy alespoň se o ni pokoušejí. Je však zakázáno sledovat přitom zároveň televizní program. Sebegeniálnější myšlenka při pozorování obrazovky uhasíná jak uhlíky v táboráku o půl páté ráno.

I já mám tu zkušenost, že to nejlepší přichází zhruba kolem půlnoci, ba někdy i v posteli (stále hovořím o ryze duševní aktivitě). Pozoroval jsem na sobě tento jev nesčetněkrát. Na mém nočním stolku hlídkovala propiska a papír. Ráno jsem po sobě sice málokdy co nerozluštil, ale – byl jsem připraven. Co kdyby.

Jsou však momenty, a já si je troufám směle nazvat hvězdnými, které se stávají se stejnou měrou pravděpodobnosti, jakože se nad námi srazí dva meteority. Taková chvíle nastala jednoho vlahého srpnového večera, nějak před půlnocí bylo, když se ozval telefon. Věděl jsem předem, kdo volá. V tuto dobu totiž mohl volat jen jediný člověk na světě.

Někdy se ozýval i na úsvitu nového dne, ba jednou zvonil i v hodinu mezi psem a vlkem. Jeho zvyk telefonovat se ho zmocňoval, když smetl ze střihačky v budově na Vinohradské kilometry magnetofonových pásků, a tím pádem měl čas, aby se ho zmocňovaly nápady. K těm nejpovedenějším patřilo Domino a ještě Rádio na polštář, pořady, s nimiž jsem měl též radost prožít pár let života.

Hlava, ve které se líhly nikoli jednotliviny, ale rovnou celé programové řady, byla odpovídajícím způsobem mohutná, protože se do ní toho muselo hodně vejít. Seděla na ramenou Bohumilu Kolářovi, a byl to právě on, kdo mi na dálku dvou set dálničních kilometrů směrem na jihovýchod hodil třpytku, na niž pstruh zabral. Nemohl jinak. Byla to nabídka, jaká se neodmítá. Jmenovala se Toulky české minulostí.

Neříkat „běž!“, ale „pojď!“

Českou minulostí jsem se však toulal už předtím, ba mnohem dřív, než jsem si začal vystřihovat z Mladého světa články Petra Hory-Hořejše. Nepřišlo to však na mě jen tak shůry. I když jsem si již vícekrát všiml na lidech většího i menšího formátu kolem sebe, že oni nám prostě vyrostli tak nějak sami, vlastním přičiněním, vlastní zásluhou, díky pouze a jen vlastním vlohám, jako by všecko co, čím vynikli, čím se dostali do popředí, v nich prostě už nějak bylo, a ono to nabobtnalo, vyklíčilo a vyrašilo samo. O sobě to tvrdit nemůžu. Nebyla by to nebyla pravda. Měl jsem totiž – a jsem rád, že jsem je měl – pár dobrých učitelů, i když ne všichni byli pedagogové. Aniž to třeba výslovně chtěli, tak naučili. Nikoli tím, že říkali „Běž!“, ale že řekli „Pojď!“ Že jsem mohl okouknout, jak něco umějí, to vydalo za několik fakult.

Úplně první mě zbláznila do dějepisu a taky do češtiny paní učitelka Ilja Němcová na brněnské základní škole Gajdošova. Brala historii jako nekonečnou sérii lidských příběhů, pro ni to nikdy nebyl sled dat a jmen. Nedávno se mi dostal do rukou Atlas moravských škol, a tam jsem se s úděsem dočetl, že do té školy kromě spisovatele Bohumila Hrabala, herečky Vlasty Matulové a první dámy Dagmar Havlové chodil i historik mého jména i příjmení. Což jsem nejspíš já. Tak jsem tedy díky české minulosti dopadl.

Na svědomí mě má i paní profesorka Šálková, u které jsem maturoval z dějepisu. Dokázala mi, že dějiny nejsou mrtvé pletivo letopočtů a jmen a bitev či korunovací, ale prokrvená živá tkáň všemožných lidských osudů. Ze všech těch příběhů – velkých, ale i těch docela nepatrných – se pak skládají dějiny, přičemž v době, kdy se dějiny dějí, lze jen stěží odhadnout, kudy si jejich proud vyhloubí řečiště.

Významně se na mně podepsal pan profesor Vladimír Kovářík z novinářské fakulty, dramaturg televizní Babičky a F. L. Věka a svého času průvodce rozhlasovým literárním místopisem. Vychoval mě v přesvědčení, že ne vše, co je současné, je nutně aktuální, a ne vše, co je staré, je neaktuální. Rozhlasový pořad o osobnosti nebo události již notně historické může promlouvat k dnešku hlasem docela mladým.

A věru moc nerad bych zapomenul na Přemka Matulu, rozhlasáka každým coulem svého podsaditého těla. Svého času byl redaktorem jedinečného pořadu Paprsek, autorem první rozhlasové reportáže o operacích srdce, které v Brně prováděl pan profesor Navrátil, a taky z hlubin ponorné řeky Punkvy, kterou dnes natočit nelze, neboť v těžkých skafandrech se už nikdo nepotápí a dnešní akvanauti mají do pusy vražen náustek s kyslíkem a tím pádem z nich pod vodou nedostane nikdo ani slovo.

Matula mě vycvičil, že každé slovo, v rádiu vyřčené, musí být podloženo, o každém faktu musím něco vědět, kupříkladu, že Karel IV. neměl ve dvaašedesáti letech ani jeden zubní kaz, zato dna ho trápila na střídačku s artrózou, a ještě mnoho stran detailů důležitých i méně důležitých, i těch zcela nedůležitých musím nastudovat, ne že bych je v pořadu použil, třeba se na ně ani nedostane, ale já je musím znát.

Nedalo se to říct líp?

A byli další učitelé (na všechny se ani nedostane). Patřil mezi ně Karel Pech, který svého času dokázal přikovat u československých radiopřijímačů možná miliony, když rozehrával před mikrofonem spolu s Karlem Högrem texty, posílané z daleké, vonící (a tehdy velice nedostupné) ciziny Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem.

A ještě František Kožík, mistr biografických románů (však i on má výuční list z Českého rozhlasu Brno). Vyprávět lidský život, to on uměl. Nikoli napichovat prožitá léta na vidle jako když se hází seno na hůru, ale se snahou porozumět všem bolestem i slastem, které lidská duše i tělo prožívaly.

A jsou ještě další – Vladimír Komárek, Jan Špáta, Miroslav Horníček, Jan Petránek, Zdeněk Mahler, živí i mrtví, moji průvodci, které jsem si adoptoval, a o které se dodneška opírám a ve chvílích nejistoty se jich ptám: Je to tak dobře? A nedalo se to říct líp, co myslíte? Ne? A prosím vás – poslouchali jste s chutí? To by mě hrozně štvalo, kdyby ne. Co sám nerad, nechtěl bych činit druhému.

Moc bych si přál, aby se rozhlas poslouchal s chutí. Stejně jako se s chutí setkáváme s člověkem, kterého máme rádi, na kterého se těšíme, se kterým strávíme hodinu, jež se zdá chvilkou. Nejlepší rozhlasová stanice je ta, na niž se těšíme. A pořad, který bereme za svůj. Což se zcela jistě týká i všech, kteří nutí každý týden svoje hlasivky, aby napovídaly, sdělovaly, vysvětlovaly, spojovaly související, srovnávaly s tím, čím žijeme dnes, ba v krajním případě i bavily.

V Toulkách českou minulostí jsme se dávali dohromady nadvakrát. Když jsme začínali, napadla nás s režisérem Jaromírem Ostrým dvě jména takřka okamžitě: Ivana Valešová a František Derfler. Slyšeli jsme v duchu Františkův baryton, věděli jsme, že je důvěryhodný a že ví v každé větě, co říká, protože je to člověk se zázemím vědomostí a nepovrchním zájmem o historii. A vedle něj se nemohl objevit nikdo jiný než Ivana Valešová, která si zase události, děje a lidi nepřebírá rozumově, ale citem. (Nehledě na jeden milý detail, který zůstává posluchačům seriálu utajen, totiž že Ivanka je mistryně breptů, místy hraničících s genialitou – v tomto směru proslavená Zdenka Baldová jest pouhým jejím stínem. Řekl bych, že historické interpretaci tento přístup nesmírně prospívá.)

Asi po půldruhém roce přistoupil na palubu Toulek Igor Bareš. Jeho účast v týmu znesnadnila autorovi do značné míry práci, neboť Igor si s českými dějinami poměrně důvěrně tyká, a kam vstoupila historie, tam se zcela určitě ocitly i jeho šlépěje. Takže kromě toho, že je to výborný herec, lze jej těžko oblafnout.

Čas neexistuje

Možná bych to neměl říkat nahlas, ale musím se s něčím svěřit. Jsem přesvědčen, že čas neexistuje. Dávám za pravdu Janu Werichovi, který se v jedné forbíně, v níž hrál s panem Horníčkem, dopustil myšlenky, že čas si vymysleli lidi, aby věděli, od kdy do kdy a kolik za to.

Ze zorného úhlu věčnosti jeví se propast mezi starověkem a 21. stoletím jako zanedbatelný ďolík. A lidi, pobíhající na dně toho ďolíku, jsou pěkných pár desítek tisíc let prakticky stejní. Pravda, oblečeni tu ve více, onde méně zdobný kabátec, tu s parukou na lebce, tu s hlavou okázale plešatějící či ostříhanou nakrátko, tu hygienicky voňaví, tu s odpuštěním smrdící, ale jsou to stále tytéž pracovité ženské a frajeři a filutové a lapkové, duše čisté i nejrůznější špínou zasviněné, lidé moudří i arogantní, namyšlení  tupci, krasoduchové i sprosťáci, srdce statečná, bázlivá, zrádná i smilná, a to od samého počátku civilizace v našich hvozdech až po dnešní, s okolní Evropou de facto srůstající Českou republikou.

I dnešní společenská scéna se hemží spoustou Albrechtů z Valdštejna, Milotů z Dědic, Čapků ze Sán, Zikmundů Hulerů (nikoli Hujerů, i když také těch je tady dost). Jen (pravda) Husů a Komenských a Karlů Čtvrtých a Masaryků tu vidět pomálu.

Díky všem, kteří se probírají v neděli brzy zrána z bezvědomí a poslouchají, co jsme to v našich dějinách zase vyváděli. Vydání prvních padesáti Toulek jim možná umožní si v neděli přispat. I když v neděli, to je zase čeká úplně nová schůzka. Premiéra. Dějiny, jakkoli to zní paradoxně, v případě rozhlasového seriálu nečekají.

Josef Veselý, historik a publicista


  Rozhovor s Adrienou Šimotovou                        Romantik v protisměru                         Tahle země není pro starý