|
|
 Ferruccio
Furlanetto,
pěvec
Na Itala jste se rozhodl pro pěveckou dráhu poměrně pozdě, ne?
Vždyť o vaší zemi je známo, že si pečlivě hledí pěveckých
talentů a skoro každý tam zpívá.
Pravda, pro profesionální zpěv jsem se rozhodl až ve
dvaadvaceti letech, ale pro bas to zas tak pozdě není – spíš
pro tenoristu, sopranistku nebo jiný lyrický obor. V raném
mládí jsem prostě na pěveckou dráhu nemyslel, zajímaly mne
úplně jiné věci. Nejprve jsem studoval na gymnáziu – přesněji
na humanisticky zaměřeném lyceu, potom na univerzitě, kde jsem
si vybral studijní obor lesnictví. Pak přišel určitý okamžik
zlomu, doba, kdy jsem se musel rozhodnout, jestli budu
pokračovat ve studiu přírodních věd, nebo změním dráhu a začnu
se věnovat zpěvu. A já se rozhodl pro to druhé. Přece jen jsem
od dětství vyrůstal s hudbou, odjakživa jsem si rád a hodně
zpíval. I když nejdřív to bylo zpívání hlavně pro vlastní
potěšení a pro radost příbuzných.
Zachoval jste si vztah k přírodě?
Samozřejmě, příroda pro mne stále zůstala velkým potěšením.
Mám ji moc rád, cítím jako určité privilegium, že jí trochu
rozumím. I když v současné době je to pro mne spíš už jen
koníček, nemohu se přírodě věnovat do hloubky.
Jako aktivní golfista si přírody také užijete, že?
Jistě, to byl také jeden z hlavních důvodů, proč jsem si tento
sport vybral. Díky golfu člověk může být v krásném, leckdy i
zcela mimořádném přírodním amfiteátru, těšit se z velkolepé
přírodní scenérie – z hor, pobřeží jezer a řek, někdy dokonce
i z pouště. Kromě půvabů, které přináší samotná hra, vždycky
zbývá chvilka času pro prostředí, v němž se nacházím. Užívám
si to.
V poslední době jste sklidil velký úspěch s Borisem Godunovem.
Jaký máte vztah k této roli?
Borise Godunova mám jako postavu moc rád. Už jen kvůli tomu,
že je to osobnost, která touží po štěstí – stejně jako já... A
pak mám rád tu roli jako takovou. Víte, na rozdíl od všech
velkých úloh, například Dona Giovanniho, není Boris Godunov
melodrama, je to vlastně divadlo v hudbě, nebo možná ještě
lépe: opravdový život v hudbě. A proto je to dílo tak
ojedinělé a zvláštní. Všechna ta trápení, všechny radosti i
obavy, která Boris prožívá na jevišti, ať je to s dětmi, nebo
ve velkolepé scéně, kdy zešílí – to všechno je opravdový
život. Proto je ten kus tak mimořádný.
A jiné ruské operní role?
Za všechny bych jmenoval knížete Gremina v Oněginovi. Jeho
slavnou árii miluji, náleží mému věku i povaze...
Borise Godunova jste zpíval i v Rusku, v rodné zemi této
opery. Jak vás přijali v Mariinském divadle v
Sankt-Petěrburgu?
Můžu říct, že přijetí bylo opravdu výborné. Z lidí, kteří
seděli v hledišti, vyzařovala zvláštní vřelost. Přitom
publikum nebylo jen domácí, mělo mezinárodní složení. Vážím si
i toho, že jsem si výtečně rozuměl s orchestrem i sborem.
Jak vám jde ruština?
Chválili mě, říkali, že skoro nemám cizí přízvuk. Snad to tedy
není tak zlé. Musím ovšem dodat, že jsem ruštinu samozřejmě
hodně studoval, nejen kvůli Borisovi, ale i jiným ruským
operám. Zejména na začátku, když jsem ruské role začínal
zpívat, jsem se ruštině poctivě věnoval. Když přišel Boris
Godunov, byla už ta nejtěžší část práce s jazykem za mnou.
Agáta Pilátová, publicistka
Snímky David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 26. února. |
