|
|
 Petr
Koudelka,
spisovatel a publicista
Proč milionáři kradou
Jedna věc mi stále vrtá hlavou, a to když slyším, že zase
prodávají v dražbě za miliony obraz nějakého malíře. Naposled
to byl Štyrský, jehož cena se vyšplhala o několik milionů
výše, než dražebníci původně předpokládali. Cena najednou
začala šplhat, šplhala, šplhala, až z toho byla hromada
milionů.
Přemýšlím, jestli bych takhle ve čtvrtek nebo v pátek v
podvečer na dražbě zaplatil zničehonic takovou sumu peněz.
Možná, kdybych ji měl zrovna u sebe, snad. A vůbec – jak to,
že pouhé obrazy mají takovou cenu?
Vím o tom, že tyto věci dělají milionáři nebo miliardáři,
kteří zaplatí za obraz deset nebo dvacet milionů, někdy i víc.
Proč to ale dělají? Prostě to po nich někdo chce, majitel
obrazu nebo aukční síň, a oni se předhánějí, kdo dá víc,
přeplácejí se. Tady už se projeví určité fouňovství a milionář
ne a ne zabrzdit, aby neztratil svou milionářskou tvář.
Myslím, že vím, proč se za miliony prodávají obrazy Gogha nebo
Gauguina. Možná je to jejich životní příběh, který zvedne cenu
obrazu. Gogh s tím uchem, to už nikdo nevymaže z dějin
malířství a dokonce ani z dějin medicíny. Znáte Goghovo ucho?
Buďte rádi, že jste ho nezažili. Při velmi nízkých teplotách
dochází k tak hrozným omrzlinám, u nichž se má za to, že už
pouhým cvrnknutím by mohlo ucho upadnout. Tomuto hraničnímu
bodu na stupnici omrzlin se říká Goghovo ucho. Gauguin byl
zase dobrodruh, který naopak trpěl velkým horkem na Tahiti.
Ale hlavně – jejich obrazy jsou propracované, je na nich
spousta věcí, někdy i postav, zkrátka dali si s nimi hodně
práce.
Často se však prodávají za šílené částky obrazy, na kterých je
jen pár barevných skvrn, to je právě případ Štyrského. Ještě
horší je ale Miró, který namaloval třeba jen jednu čáru a
přece to stojí za to. Už za života měl ovšem výčitky svědomí,
a tak nařídil zničit svůj obrovský obraz na světové výstavě,
fresku Svrchovaný smích. Tento komplex výčitek z toho, že se
jednou budou jejich díla prodávat za nevyčíslitelnou hodnotu
(to je ten správný výraz!), měli asi i další tvůrci.
Michelangelo proto rozbil nos svému Faunovi v medicejských
zahradách, Kafka si přál spálit své knihy a Gogol je raději
spálil sám.
Právě pro tuto nezodpovědnost umělců si milionáři vytvořili
zvyk kupovat obrazy až po smrti malířů. Většinou se čeká, až
malíř zemře, a pak se rychle začne prodávat a kupovat. Přesto
se hodně malířů snaží už zaživa malovat tak, aby jejich dílo
získalo nevyčíslitelnou hodnotu. Někteří malují krajiny nebo
celé postavy, jiní jenom čáry nebo tečky. Přidávají k obrazům
i své komentáře, aby každý věděl, že se jedná o metafyzické
nebo přímo nadpozemské věci. Není jim to většinou nic platné,
a proto se galerie a výstavní síně plní neuvěřitelným
množstvím bezcenných čmáranic. Milionáři si pochopitelně
vybírají úplně jiné obrazy.
Zajímalo by mě, čím se milionáři a miliardáři řídí, když platí
takové obnosy za obrazy. Jedno z pravidel zní: zaplatit co
nejvíc. Ten pocit z takového jednání chápu. Sám mám podobné
zkušenosti. Přijdu třeba do lahůdkářství na Václavském
náměstí, kde prodávají k vlašskému salátu výborné pivní
rohlíky. Vidím na nich cenu: dvě padesát. A hned řeknu
prodavačce: „Vy jste se zbláznili? Za tak výborné rohlíky
chcete tak málo peněz?“ Ostatní kupující si mě měří podivným
pohledem. Ale svého často dosáhnu. Už za pár dní, když jsem
šel kolem, zahlédl jsem, že jsou rohlíky o korunu dražší.
Vysoká cena obrazu je rozhodně důležitá. Proto vám ani při
dražbě nedoporučuji troškařit. Nepřihazovat po tisících, ale
rovnou po milionech. To se rozhodně vyplatí. Nikdo nad vámi
nebude ohrnovat nos, a to je v životě to hlavní.
Rostropovičovy obrazy koupil ruský miliardář Udalcov ve známé
aukční síni Sotheby za obrovské peníze. Ale předtím ty peníze
nepochybně ukradl z ruského národního nebo státního majetku.
Tyto výjimky mě nezajímají, chci znát zásadní důvody, proč
jsou drahé obrazy pro obyčejné milionáře tak důležité.
Důvodem, který se obvykle pro vysoké ceny určitých obrazů
uvádí, je to, že je potřeba mít po ruce kromě zlata a akcií
také něco jiného – právě pro případ, až se akcie propadnou a
zlato bude třeba spotřebováno na zlaté zuby nebo ukradeno
šílenými revolucionáři či teroristy. Pak se budou drahé obrazy
hodit. Útlocitní lidé si zase myslí, že je to zvrhlost a v
určitých případech i zločinné jednání utrácet vysoké sumy za
luxus. Nemělo by se to dělat, říkají útlocitní lidé. Sami to
však milionářům nedokáží vymluvit. Oni si cení obrazů jako
svých vlastních dětí.
Proč však mají pouhé obrazy takovou cenu? Proč? Dlouho jsem o
tom přemýšlel a nakonec jsem na to přišel. Je to proto, že...
Ještě že jsem se včas zarazil. Kdyby se to rozkřiklo, to by
pak milionáři přestali kupovat obrazy a vrhli by se třeba na
kostěné knoflíky od vesty. Knoflíky by potom měly obrovskou
cenu, nevyčíslitelnou hodnotu. Milionáři by si na ně museli
obstarat další peníze.
A proto milionáři kradou. |
