Číslo 2 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor se spisovatelem.
Jaroslavem Rudišem.




 

 

 

 

 

 

 


Jaroslav Vanča, scenárista a pedagog FAMU

O letmých dotecích věčnosti

Krátce před Vánocemi mi lidé spolu s přírodou nadělili příjemný zážitek. Vzala mne s sebou na výlet společnost předních českých výtvarníků, sdružených v Umělecké besedě. On to nebyl tak docela výlet, i když se to výletu příjemnou a bezstarostnou atmosférou podobalo; byla to cesta autobusem na vernisáž, kterou milí spolubesedníci měli v galerii pod oním snad všeobecně známým, z místa svého vzniku kdysi přesunutým chrámem v Mostě. Smrákat se počalo už během naší zastávky v Lounech, ale ještě na další cestě nás provázelo ztišené adventní světlo, vykrajující z horizontu ostré obrysy horských monumentů Českého Středohoří. Já sám jsem na Středohoří takříkajíc kadet, mám je prochozené a obeznámen jsem s ním i teoreticky, a tak jsem jen potichu vyčkával, cože to magické panorama udělá s mými spolucestujícími. Nebyli by to umělci, kdyby nereagovali tak, jak reagovali. Poučeně komentovali tu krásu anebo ji jen mlčky okouzleně vnímali.

A tak jsme snad všichni v autobuse zažili adventní usebrání skrze onen dotyk věčnosti, jakým může člověka pohladit kromě hor snad jenom moře, hvězdné nebe, anebo časem  prověřené umění. Je lhostejné, kolik z nás se považovalo za věřící či nevěřící, ale řekl bych, že mnozí při pohledu na mohutná těla bizarních kopců procítili posvátnost, jež je přítomna v silách nadosobních, přetrvávajících, spojujících nás s minulosti i s budoucností až tam, kam nemohou zasahovat naše vlastní životy. Těšil jsem se tím, že umělci kolem mne si uvědomovali (a kdo také spíše,  než právě oni) spjatost svého tvoření s prapůvodní krásou přírodních forem. A zároveň i časovou mocnost, dotyk věčnosti, z té krásy vyvstávající. Nevím jak oni, ale já jsem taková povaha, že jsem si to vědomí hned zase pokazil vnucujícími se informacemi o nové dálnici, deroucí se skrze tuto chráněnou krajinou oblast, barbarském počinu, který té kráse zase o něco ubere. A prožíval jsem hoře z rozumu, z nekonečnosti zápasu o krásu, ať už je jejím tvůrcem příroda anebo člověk, což navíc jedno jest.

A pak jsme dorazili do cíle. Obdivovali jsme ten nádherný chrám zvenčí i zevnitř a já pak v galerii obdivoval díla, která vytvořili mí spolucestující. A přitom jsem cítil, že dál už nemůžeme. Nemyslím tím, že na více obdivu nebylo místa. Myslím to jaksi topograficky: Za chrámem, jehož přemístění na kolečkových soustavách před více než třiceti lety bylo snad též hodným obdivu, byť jen jako ctnost z nouze, se už rozprostírala zničená krajina jako důsledek nikoli tvořivých, ale znetvořujících lidských schopností. Kyklopská proláklina, jíž je též nutno přiznat, stejně jako oněm těžebním dinosauřím strojům na jejím okraji, svébytnou pekelnou krásu. Připadlo mi náhle, že nadcházející rok bude, tak jako každý jiný, rokem bojů a zápasů. Mimo jiné o pojetí krásy. Té, která na sebe bere podobu uměleckého díla, ale i té krajinné, ovlivňující estetickou vnímavost a morální vědomí člověka jaksi prvotněji a důkladněji, než může činit samo umění.


  Rozhovor s Jaroslavem Rudišem                    Jak to vidí Jaroslav Vanča                   České osmičky Milana Uhdeho