Číslo 2 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor se spisovatelem.
Jaroslavem Rudišem.




 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



České osmičky Milana Uhdeho

Obtížný a nevděčný úkol zamyslet se nad českou dějinnou zvláštností, totiž sklonem prožívat fatální události v letopočtech končících osmičkami, vzal na sebe dramatik, spisovatel a publicista Milan Uhde v čtyřdílném cyklu nazvaném Co věstí osmičky v českých historických datech? Uhdeho „osmičkové“ úvahy v autorově osobní interpretaci zařadila stanice Vltava od 8. ledna do programové řady Psáno kurzívou.

Hned zpočátku se Milan Uhde vyrovnává s rolí osmičkových roků: „Opakující se osmičky na konci letopočtů, které měly pro nás Čechy osudový význam, můžeme vykládat jako zákonitost. Historik i skeptik se však samozřejmě brání: jde o pověru.“ K tomu Milan Uhde ještě dodává, že to, co jej nejvíce zajímá, je výklad událostí, které se za osmičkovými letopočty skrývají, neboť „my Češi se na něm totiž ani zdaleka neshodneme“.

Milan Uhde je optimista. Češi podle něj mají naději, že občansky a politicky dozrajíVyjednaná samostatnost

Data, na nichž se Češi neshodnou, počíná Milan Uhde rokem 1618. Češi se pak po tři století až do roku 1918 pokoušeli získat národní samostatnost. Česká zkušenost nakonec velela si samostatnost vyjednat, nikoli vybojovat, a nebýt dobrodružně založeného T. G. Masaryka, jenž přesvědčil prezidenta Wilsona, že existuje československý národ, mohla být naše samostatná existence stále v nedohlednu. Tahle drobná vada na kráse stála víceméně u dalších potíží Československa – dílem pro nesouhlas českých Němců a trvalý odpor části Slováků. Vyjednaný stát nakonec podlehl pohrůžce silou v roce 1938 a 1939.

Provokativní výrok Benita Mussoliniho –  že „národ, který se nebrání, není hoden existence“ – je východiskem Uhdeho kritických úvah nad dvacetiletím 1918 až 1938 – s přesahem do roku 1948. Nechybí tu ani kritická reflexe Benešovy historické role, zejména v roce 1948, i postřeh o roli kultury při sebezáchově české identity, již se zmocnila komunistická ideologie. Obšírná analýza následujícího dvacetiletí poodkrývá pseudodrama sporů, jež vyvrcholilo v iluzích obrodného procesu roku 1968.

A konečně poslední dvacetiletí, jemuž je věnován čtvrtý díl Uhdeho „osmičkových“ úvah, je rozborem příčin, které vedly mimo jiné k porážce obrodného úsilí komunistů, normalizaci a vzniku Charty 77 a nakonec k opožděnému převratu v roce 1989. Kromě hledání odpovědi na otázku, kdo byl hlavní hybnou silou listopadu 1989, rozebírá Uhde i některé zdroje nedotažeností, které jsou dodnes zdrojem nespokojenosti občanů.

Jednou dospějeme

Píše se ovšem rok 2008, další – z hlediska české dějinné zkušenosti – „osudový“ rok. Co nás v něm čeká? Ani to nezůstává stranou Uhdeho čtvera „osmičkového“ zamyšlení. Ke slovu se tu dostává zapeklitý rozpor mezi očekáváním občanů a opatrností politiků, nedostatek skutečných státníků, neochota občanů vytvářet tlak na politiky a spíše snaha utíkat se do obecných nářků a hledání naděje v takzvaných nepolitických osobnostech. Navzdory všemu je však Milan Uhde optimistou: Česká republika je dnes otevřenou společností, a má proto naději, že občansky a politicky dozraje a dospěje.

Tomáš Sedláček, vedoucí literární a dramatické redakce ČRo Brno

Foto Jarka Šnajberková


  Rozhovor s Jaroslavem Rudišem                    Jak to vidí Jaroslav Vanča                   České osmičky Milana Uhdeho