|
|
 Ivan
Kraus,
spisovatel
Jasnosti a Výsosti
Jako kočovní komedianti jsme většinu Vánoc trávili v divadlech
po světě. Nejčastěji to bylo v monackém knížectví.
Před tamní knížecí rodinou jsme vystupovali mnohokrát a často
jsme hráli i před malými knížecími potomky, kteří nám pak s
pukrlaty odevzdávali po představení květiny.
Rádi vzpomínáme na návštěvu malého prince.
Bylo to také o Vánocích.
Princ přišel za jeviště v doprovodu šéfa divadla. Vypadal
skoro jako ta figurka, kterou ilustrátor ozdobil kdysi
Exupéryho knížku Malý princ.
Byl elegantně oblečený, měl perfektní elegantní šaty a
kravatu.
Když Jeho Jasnost šéf divadla představil, podal nám princ ruku
a velmi brilantní oxfordskou angličtinou nás zdvořile požádal
o to, zda bychom mu laskavě neukázali loutky, které měl právě
potěšení na jevišti vidět.
Samozřejmě jsme jeho žádosti rádi vyhověli.
Prohlížel si je zvědavě, jednu po druhé. Potom nás požádal,
zda bychom byli tak laskavi a dovolili mu, aby si mohl některé
vzít do ruky.
Zkoumal je pečlivě, obracel je ze všech stran. Dívali jsme se
na užaslého prince a na to, jak se raduje. Jasnost byla dosud
tak malá, že nám nedosahovala ani k pasu. Její radost však
byla nezměrná.
Když nás – opět velmi zdvořile – požádal o to, zda by si směl
zkusit s jednou z našich žížal trochu zahrát, ochotně jsme mu
to dovolili.
Vzal figuru do rukou a rozzářily se mu oči.
Ačkoli měl s největší pravděpodobností poprvé v životě takovou
loutku v ruce, vedl si docela dobře.
Chvílemi to vypadalo, že se malá Jasnost možná dá na uměleckou
dráhu. Napadlo mne, že možná není vyloučeno, že prince zážitek
natolik ovlivní, že jednoho dne, až dospěje, změní pod vlivem
zážitku z dětství státní znak třeba na žížalu.
Nebyl bych proti tomu.
Když se na jevišti objevil pán, který byl zřejmě knížecí
tajemník nebo sekretář, měl malý princ v ruce zrovna čmeláka.
S nesmírnou vervou s ním právě kroužil ve vzduchu a bzučel.
Když
přistál na květině, všiml si tajemníka, který samozřejmě
nerušil jeho Výsost v pilotování čmeláka a jen zdvořile dle
ceremonielu čekal na to, až jeho Výsost opět přistane.
Malý princ tajemníkovi zdvořile, ale věcně, jak se na
budoucího panovníka sluší, sdělil, že by si ještě rád zkusil
žábu.
Poté bude opět k disposici.
Pobočník se uctivě uklonil.
Měl pro přání jeho Výsosti pochopení. Možná myslel na to, že
by se z malého prince, jemuž by nebylo dopřáno zahrát si o
Vánocích se čmelákem, mohl stát v dospělosti pěkný bručoun.
Princ si vzal žábu a zeptal se, zda by bylo možné, aby s ní
poněkud zahopsal.
Když jsme souhlasili, hned to s chutí zkusil. Přiměl žábáka k
několika skokům po trávníku. Potom hopsal do kolečka. Když
viděl, co loutka dělá, neovládl se a dal se do smíchu. V tu
chvíli už tu nebyla Jasnost, ale obyčejný malý kluk.
Žába se v tu chvíli podobala těm pohádkovým, které obvykle
líbají princezny, aby vysvobodily zakleté prince.
Náš malý princ nebyl však ani trochu zakletý.
Zakletí bývají jen dospělí, kteří už zapomněli, jak si hrát a
jak snít.
Princ nebyl zakletý, ale byl okouzlen.
Když dohopsal se žábou na konec trávníku, položil nám otázky.
Jak dlouho trvá, než taková loutka vznikne.
Z čeho je vyroben potápěčský oblek žáby.
Jak funguje fotoaparát, kterým dělá obrázky bláznivá myš.
Z čeho má slepice peří.
Odkud se vznese tolik motýlů.
Jak vznikne z vajíčka helikoptéra.
Kde loutky odpočívají.
A jak je přepravujeme z místa na místo.
Fascinovalo nás, jak se z Výsosti proměnil v kluka a dovedl si
hrát, a jak nám vzápětí, když loutku odložil, kladl opět svou
perfektní oxfordskou angličtinou otázky.
Princ byl kluk, ale už se uměl opanovat, ačkoli nebylo dosud
jisté, zda bude někdy někomu panovat.
Když skončil, hluboce si povzdychl.
Pravil, že mu bylo opravdu nesmírným potěšením setkat se s
námi a moci poznat zblízka nás i naše loutky.
Velice nám za ten vánoční dárek děkuje.
Pak nám podal ruku a opustil v doprovodu ředitele divadla a
svého tajemníka prkna, která prý znamenají svět.
Dívali jsme se za tou malou postavičkou, která kráčela s dvěma
dospělými muži hledištěm a pak zvolna zmizela na konci dlouhé
chodby.
Princ se vracel do světa, který je také divadlo.
Ale určitě není tak zábavné jako to naše. |
