|
|
 Leo
Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze
Náboženství mezi námi
Koncem roku se také u nás mluví hlasitěji o víře. Náboženská
tradice tu sice není moc silná, ale ve vánoční čas i média
přijmou náboženství jako téma hodné většinové pozornosti. Ti,
kdo nevědí nebo vědí málo, mohou od adventu i u televize,
novin či rádia zaznamenat něco z křesťanské zvěsti, byť se tak
děje především zpravodajsky: vysvětlováním, které jen málokdy
ožívá duchovním obsahem.
Na prosinec také připadá jiná náboženská slavnost – podle
židovského kalendáře se s ním částečně kryje hebrejský měsíc
kislev, kdy židé slaví osmidenní Svátek světel Chanuka.
Pražané ho mohli zaznamenat před Dvořákovou síní, kde
lubavičtí chasidé tradičně rozsvěcejí světla na obřím svícnu,
ale v souvislosti s letošní Chanukou stojí zvlášť za zmínku
účast kardinála Miloslava Vlka na slavnosti připravené
izraelským velvyslanectvím. Primas katolické církve zde
v židovském prostředí promluvil o společné vánoční a chanukové
symbolice světla, připomněl společnou naději křesťanů a židů.
České prostředí náboženským horlivcům již dlouho nepřeje.
Struktury náboženské jsou naštěstí odděleny od struktur
politických, fundamentalismus coby projev nesnášenlivosti a
agresivní předpojatosti vůči jiným vyznáním zůstává okrajovým
jevem. Ne tak jinde ve světě, zvláště v jeho muslimské části.
Naposledy se to stalo zřejmé během aféry z počátku tohoto
měsíce v súdánském Chartúmu. Anglická učitelka, které zde
malým dětem dovolila, aby plyšového medvídka pojmenovali
nejoblíbenějším jménem Mohamed, měla být za urážku víry a
náboženství zbičována a uvězněna. Tisíce demonstrantů pálily
její fotografie, požadovaly její smrt a provolávaly hanbu
Británii.
Učitelka byla nakonec omilostněna, ale něco z té rozepře
zahladit nelze a nepůjde: vědomí, že propast mezi
euroatlantickým a muslimským světem se stále více prohlubuje,
je po prosinci 2007 zřetelnější. Dovede si někdo představit,
že tam, kde náboženští fanatici řádí kvůli domnělé urážce, by
se jejich nejvyšší náboženský činitel zúčastnil slavnosti
jiných věřících? Nebo že by mu dokonce o svém svátku
naslouchali jinověrci?
V poslední době slyšíme mnoho stížností, že Evropa je
rozložená konzumem, bezvěrectvím, úpadkem hodnot a
postmodernou. Je na tom, žel, hodně pravdy. Na druhou stranu:
buďme vděčni, že nežijeme v náboženské a politické totalitě.
Pořád platí, že svoboda nabízí především dobrou,
nedestruktivní volbu, a evropští křesťané a židé jí mohou
hodně napomoci. Není-li jejich hlas na starém kontinentě dost
slyšet, je na místě zvážit, kolik je mezi jejich náboženskými
představiteli lidí vskutku duchovních: spirituálních, hodných
následování. Na tom, zda o sobě dají takto vědět, totiž hodně
záleží. Při dnešní degeneraci politické kultury je to důležité
pro Evropu, ale nepřímo i pro muslimský svět. |
