|
|
Polský pohled na česká témata
V posledních letech u nás téměř vymřel žánr literární (řekněme
„kischovské“) reportáže. Lze si to uvědomit i při četbě titulu
Gottland (nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj),
do níž polský publicista Mariusz Szczygiel shrnul soubor textů
věnovaných Česku. Pod nepříliš šťastně zvoleným titulem –
polský název je identický, jde tedy patrně o autorovu volbu –
se skrývá velmi pozoruhodný soubor reportáží věnovaných
nedávné minulosti i současnosti naší země. (Vycházely
v prestižním polském deníku Gazeta Wyborcza.)
Autor není běžný reportér – pozorovatel, ale spíš analytik,
dokumentarista a v jistém smyslu i investigativní novinář; má
zájem především o historii, skrze niž nahlíží i děje dnešní.
Svá témata staví především na osobnostech: texty jsou věnovány
např. Tomáši Baťovi, Janu Procházkovi, Jaroslavě Moserové,
Lídě Baarové, autorovi Stalinova pomníku sochaři Švecovi (a
příběhu tohoto obludného monumentu vůbec), paralelním osudům
Marty Kubišové a Heleny Vondráčkové atd. S oblibou staví vedle
sebe či proti sobě jednotlivé příběhy a konfrontuje je.
Používá ostrých, takřka filmových střihů, z jednotlivých
útržků, drobných detailů skládá celkovou mozaiku, objevuje
nečekané souvislosti. Nalézání souvislostí je vůbec jednou z
předností Szczygielových textů. Patří k nim rovněž slušná
znalost naší země, její moderní historie a dané problematiky,
ozvláštněná pro nás zorným úhlem zvenčí, přitom se sympatiemi,
ba víc – s pochopením a empatií. Českému čtenáři objevuje málo
známá či už pozapomenutá fakta a kuriozity (Kafkova neteř,
Baťova metoda „korumpování“ umělců, tragický závěr života Jana
Procházky, tajemství spisovatele Karla Fabiána aj.).
Nepřesnosti, které se v textu objevují (v inkriminované době
měl ústav pro Českou literaturu ředitelku, nikoliv ředitele,
medicína se studuje šest, nikoliv pět let) a chyby přehlédnuté
korektorem padají na vrub redakčního zpracování knihy. Nejsou
však natolik významné, aby narušily celkový dobrý dojem,
k němuž přispívá i kvalitní český překlad Heleny Stachové.
Agáta Pilátová, publicistka |
