|
|
 Historický
barvotisk
Podvojné natáčení filmu a televizního seriálu je oblíbený
producentský trik, jak dvakrát zúročit investované peníze.
Jiný smysl obvykle nemívá. Výjimkou se teoreticky mohla stát
čtyřdílná televizní verze „velkolepého eposu lásky a prokletí“
scenáristy Vladimíra Körnera a režiséra Milana Cieslara s
názvem Krev zmizelého. Dvě a půl hodiny televizního času navíc
jim mohly poskytnout prostor, aby zvěrohodnili, prohloubili a
dramaticky zpevnili svůj pokus o globální inventuru tragických
historických událostí poloviny dvacátého století. V praxi však
pouze prodloužily čas demonstrace uměleckého selhání, které už
před rokem představil stejnojmenný film.
Viditelnějším viníkem fiaska celého projektu je na první
pohled režisér Milan Cieslar. Už jeho předchozí pokus o
filmovou interpretaci Körnerova Pramenu života dokázal, jak
zásadně si s osobitou scenáristovou poetikou nerozumí. Hloubka
tvůrčího nepochopení zůstala zachována i v Krvi zmizelého.
Stejný zůstal i Cieslarův rutinní režijní přístup se zálibou
v okázalém inscenování vnějškově estetizované podívané, která
sice občas duní operním patosem prázdných gest, fatální
nedostatek pochopení pro intimní tragiku individuálních osudů
v tragickém kontextu dějin však nemůže přehlušit. Výsledný
efekt byl přesto jiný: Zatímco v Pramenu života šel Cieslar
proti scénáři, který se mu ubránil a jehož kvalita se v nutné
míře prosadila režisérovi navzdory, v Krvi zmizelého týž
interpretační přístup všechny vady předlohy podtrhl a umocnil.
Rozhodující díl viny na kvalitativním propadu Krve zmizelého
pod dlouhá desetiletí udržovaný nadstandard filmových a
televizních děl natočených podle Vladimíra Körnera má Körner
sám.
Příčina je přitom až překvapivě jednoduchá. Körnerovým tvůrčím
principem byl vždy důraz na onen individuální úděl „obětí a
katů“ osudově podmíněný konkrétní historickou situací. Obraz
doby a hrdiny byl stvořen z jednoho kusu. V Krvi zmizelého
Körner tuto jednotu rozbil. Pro své souhrnné zúčtování
s nedávným běsněním evropských dějin si předem stanovil teze a
ty pak ilustroval příslušně vykonstruovaným příběhem. Autorská
kalkulace je v Krvi zmizelého hlavním hybatelem všeho – od
účelového nahromadění opomíjených a tabuizovaných témat přes
jejich spodobnění v mozaice typizovaných dějových
peripetiích až po viditelné nitky, na nichž Körner vodí své
zkarikované postavy časem i prostorem. Proměna sugestivního
körnerovského obrazu existenciální tragédie člověka v neosobní
barvotiskový plakát byla dokonána...
Vladimír Körner považuje Krev zmizelého za svůj „opus na
rozloučenou“. Snad nemá pravdu. Tak smutné loučení si
nezaslouží ani on sám, ani věrní ctitelé jeho díla.
Jan Svačina, televizní publicista |
