|
|
 Vladimír
Karfík,
publicista
Hudební smog do každé skuliny
Před časem jsem na Radiožurnálu poslouchal předpůlnoční pořad
Nad věcí, v němž si moderátor Tomáš Procházka povídal se
zpravodajem České televize v Bruselu Jiřím Františkem
Potužníkem. Rozhovor to byl docela zajímavý. V závěru relace,
kdy posluchači do studia telefonují své dotazy k tématu, mě
však nejvíc zaujal hlas poněkud rozčilené ženy, jež dala
najevo, že rozhovor poslouchá s uznalým zájmem, ovšem dotaz,
sice ne ke zpovídanému Potužníkovi, měla zcela zásadní – pro
všechny pořady toho druhu: proč přirozený tok rozhovoru musí
vždy po několika minutách rušit s ničím nesouvisející hudební
čísla!
Konečně se ozývají posluchači, ustavičně masírovaní touto
neposlouchatelnou praxí. Po léta se jim vnucuje názor, že
přece oni přece nemohou naslouchat zajímavému rozhovoru
souvisle, a musí dát své nejspíše omezené kapacitě vnímání
odpočinout, aby nabrali sil. Moderátor, trochu zaskočen, na
tento hlas vůbec nereagoval a dělal, jako kdyby nikdo nevolal
a nikdo vůbec nic neřekl. Nemohu za něho mluvit, ale myslím,
že patrně ví své: kdyby se k tomuto v rozhlase ožehavému
tématu měl po pravdě vyslovit, mafie výrobců hluku, jemuž se
jen z nedostatku jiného označení říká hudba, by se už
postarala, aby se ve vysílání víckrát neobjevil.
Ale ono to přece jde, nepřerušovat rozhovor po celou dobu
vysílání. Je tomu tak třeba v podvečerním pořadu Martina
Veselovského, těch „nekonečných“ dvacet minut uplyne jako
voda. A jde to: chvíli poté hodinové Radiofórum, jež jako by
chtělo dostihnout ztracené vysílání české BBC. Moravcův
nedělní televizní pořad trvá celé dvě hodiny bez jediného
tónu. Vydržíme to bez úhony.
Nic proti pestrosti slovesných pořadů, musí však být
komponovány kultivovaně, s hudbou zařazovanou aspoň s
přibližným zřetelem k tomu, jakou má pořad povahu. Přerušování
přirozeného toku výpovědi je nešvar, nejspíš ústup tlaku
manažerů nesčetných hudebních skupin bojujících o to, aby
obsadily co nevětší vysílací čas. Jestliže dvouhodinová ranní
Mozaika na Vltavě odděluje sled příspěvků hudbou, má to smysl:
odděluje jedno od druhého, už proto aby příspěvky rozličného
charakteru nesplývaly. Ale co je důležité: musí jít o takovou
hudbu, která není v rozporu s příspěvky, jež od sebe odděluje.
Mozaika je právě tak komponována, asi není pod agresivní gescí
syndikátu provozovatelů hudebního smogu.
Hodinové odpolední Spektrum na téže stanici už neposlouchám
tak rád. Jeho hudební dramaturgie je problematičtější než
jakou má Mozaika. Problém spočívá v tom, že hudba, jež člení
jednotlivé příspěvky, je tu autonomnější, klade důraz na
etnickou hudbu. Vedlejší efekt však není příznivý: hudební
předěly souvisí sice samy se sebou, zato vůbec neladí s texty,
spíše jsou s nimi v nepříjemném napětí. Věru není jednoduché
uspokojivě skloubit slova s tóny. |
