Číslo 49 / 2007.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s písničkářem a skladatelem.
Petrem Skoumalem.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ivan Klíma, spisovatel

Zprávy

Bylo doby, kdy, ač se to zdá neuvěřitelné, neexistovala televize, nevycházely dokonce ani noviny, rozhlasové vlny čekaly teprve na své objevitele. Většina lidí se v těch temných dobách neosvícených světly obrazovky živila zemědělstvím a bydlela v takových směšně malých aglomeracích, jež se nazývaly vesnice. Vnucuje se otázka: jak vůbec mohli ti lidé žít? O čem mluvili, čím se zabývali? Co věděli o světě? Jak trávili volný čas?

Je pravda, že toho volného času, zvláště od jara do podzimu, neměli tak mnoho, ale jistě měli o čem mluvit: chlapi se občas sešli v hospodě, (nehrála tam ani hudba z rádia, ani nevysílali televizní sportovní přenos, takže se dalo nejen mluvit, ale i slyšet, co kdo vypráví) a ženy si mnoho napovídaly na přástkách, o poutích anebo se jen tak zastavily cestou z kostela. A o čem se mluvilo? Chlapi hovořili třeba o tom, jaký výnos dá letos pšenice, že žandarmové už chytli toho Honzu Morávků, co kradl dřevo v panském lese. Ženské, tak tomu bylo určitě od pravěku, se věnovaly více lidským vztahům. Madlenka Kobzarů už je v tom po páté, jestlipak to konečně bude kluk? Franta Vejvodů je mizera, všichni vědí, že chodil za Lojzkou ze Staré vsi, a teď, když měly být oddavky, pláchl až někam do Vídně. A chudák Vendula Kořínková, ten její chlastá a když přijde domů ožralý jako svině, ještě ji bije. (Zákony o domácím násilí ještě nikdo nevyhlásil.)

Občas se stalo i něco významnějšího. V Salátově, jak se jmenovala sousední vesnice, shořel stoh a Metoděj Novák opilý skočil do rybníka a utopil se; chudák Nováková, byl to její jediný syn. A u staré Vlčkové byl včera pan farář s posledním pomazáním. V Malované Lhotě při té včerejší bouřce padaly kroupy velké jako holubí vejce! (Tehdy ještě lidé měli pojem o tom, jak velké je holubí vejce.) Občas se někdo vrátil po sedmileté vojenské službě a vyprávěl, jak vypadá Neapol a hora Vesuv, která, představte si, kouří.

Místo redaktorů či reportérů se občas objevili potulní zpěváci, kteří zapěli zveršovanou zprávu o nějakém mordu, kdo chtěl, mohl si koupit verše vytištěné na letáku. Takové bylo tehdy zpravodajství.

Pak se ovšem časy začaly měnit, Samuel Morse v třicátých letech devatenáctého století vynalezl telegraf a svět nastoupil cestu ke globální vesnici. Na té cestě ho nejprve provázely noviny. Namísto sdělování novinek v hospodě nebo před kostelem se zrodily zprávy. Pro ty, co noviny připravovali, vynořil se kardinální problém: co to vlastně zprávy jsou?

Mám doma sto let staré Právo lidu a dovídám se: Neštovice v Čechách a následují přesné počty, kolik kde zaznamenali onemocnění. V Kronice se dočítám: Manželka železničního zřízence M. N. ze Žižkova Husova 40 skočila včera odpoledne do Olšanského rybníka v sebevražedném úmyslu. Ocitla se však na mělčině a byla proto snadno vytažena.

Ve Pštrosově ulici na Novém Městě byl pokousán psem, jenž pobíhal bez náhubku, 7letý hoch, který náhodně vyběhl z domu č. 893. Hoch byl odvezen do nemocnice a pes dán na pozorování pohodnému.

Následuje zpráva o vykradeném předprodeji lístků v Koruně, naštěstí trojice zlodějů byla ještě téhož dne zadržena (tomu by dnes nikdo nevěřil). Ze zahraničí dorazila zpráva o tom, jak muzejní zaměstnanci v Neapoli rozprodávali cenné exponáty a nahrazovali je falsifikáty.

Na těch zprávách je zajímavé, že prozrazují svůj vesnický zrod i směřování do širšího světa. Do rybníka už neskočil Metoděj Novák, ale jeho manželka M. N. zato víme, že bydlela v Husově číslo 40. Železničního zřízence M. N. už většina čtenářů neznala, ale kdo chtěl, mohl zajít do Husovy 40 a tam se dozvědět, co jeho manželku vedlo k zoufalému činu.

Dnešní zprávy rovněž navazují na prastarou tradici. Psi bez náhubku pobíhají mnohokrát za rok zprávami soukromých televizí a opilí mládenci tonou v řece dokonce za přihlížení městských strážníků. Ale v globalizované vesnici přibývá vyloupených muzeí po celém světě, tajfunů, tornád, zemětřesení spadlých letadel a šílených střelců tamtéž. Ze sousedských zpráv zůstávají především ty významnější: vyloupené banky, kasina a zlatnictví, mučené děti, vraždy, zkorumpovaní policisté případně politici. Už se sice nevyskytuje epidemie neštovic, ale zato máme ještě hrůznější ptačí chřipku provázenou hubením statisíců kuřat či krůt. Občas soukromá televize k smrti vyděsí diváka detailním záznamem červa lezoucího po čokoládě.

Ve svém výsledku se však zprávy liší: zatímco s vdovou Novákovou si přišly sousedky poplakat a také starosta uvažoval, jak jí pomoci, a staré Vlčkové přišla celá ves na pohřeb, většina dnešních sousedských zpráv vyvolává jen dojem, že svět je stále beznadějnější, prolezlý zločinem, nepravostí, korupcí a smrtícími viry, plný matek, které vraždí anebo aspoň mučí své děti; a pokud se zrovna nevyskytnou, zastoupí je odporní červi, psi, kteří rovněž napadají malé děti. A to ještě my příjemci sousedských zpráv máme smůlu, že žijeme v oblasti bez zemětřesení, kde jsou jen povodně, krupobití a pouhé vichřice, nikoliv tornáda či tajfuny.


  Rozhovor s Petrem Skoumalem                     Jak to vidí Ivan Klíma                    Když Vltava vysílá "zmetky"