Číslo 49 / 2007.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s písničkářem a skladatelem.
Petrem Skoumalem.


 

 

 


 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 




Když Vltava vysílá „zmetky“

Ne, nemějte strach, věta v titulku neznamená nic jiného, než že se vysílá „z METky“ – tedy z Metropolitní opery v New Yorku (MET). Po ránu je to den jako každý jiný, ale s večerem narůstá nervozita přinejmenším tří lidí: redaktora Ivana Rumla, režisérky Vlaďky Davidové a příslušného hlasatele (v tomto případě i autora článku), který operními večery provází z pražského studia. O tom, co všechno přenosu z MET na Vltavě předchází, jsou i následující řádky.

Aby sestava byla kompletní, k „orchestru“ v budově na Vinohradech připočtěme ještě technika na „příjmu satelitu“ a zvukového technika na vysílacím pracovišti, jehož jediné chybné posunutí páčkou může způsobit karambol. Kolem půl sedmé večer – hodinu před začátkem – už tu místo klimatizovaného vzduchu koluje prudce výbušná směs, která třaská rozžehnuta sebemenší jiskrou.

Co je to „palmový háj“

Labyrintem chodeb Studiového domu přicházíme na vysílací pracoviště. Není tu slyšet vlastního slova. Je po sedmé hodině večer a vysílací technička u mixážního pultu předvádí tanec zběsilé chobotnice. Domlouvá se s redaktorem živě vysílané Čajovny, jak a kterou hudbu vynechat či naopak zkrátit. Do toho programový hlasatel z vedlejšího studia žádá, aby Čajovna skončila dvě minuty před půl osmou – aby stihl hlášení, než se přepojí do MET.

Ale to už se z malého reproduktoru ozývá nepříjemné pískání (asi takové, jako kdysi vydával televizní monoskop). Hluboký mužský hlas americkou angličtinou oznamuje, že jde o technický test, jehož prostřednictvím máme zkontrolovat a seřídit parametry zvuku. Technička kromě kontroly modulační linky odpovídá režisérce na dotaz, kam je možné nastavit rezervní hudbu, kdyby se přerušilo spojení. Má jen jednu hlavu a jedny ruce na čtyřiadvacet barevných šoupátek, v nichž se musí dokonale vyznat. Radši se jí tedy na nic neptejme, patrně by už vrčela.

Zatím v nedaleké kanceláři spolu s Ivanem Rumlem dolaďujeme scénář přenosu. Bez jeho pečlivé přípravy bych měl před sebou velmi krušné a horké chvíle. Informace k programu, obsazení opery i časový rozvrh jednotlivých hlášení dostávám s několikadenním předstihem. Mám tak možnost upravit si text takzvaně „do pusy“, ale také graficky. Plně se tu uplatňuje známá poučka, že čím větší improvizace, tím více musí být připravená. Takže si text člením na odstavce větším či menším písmem, abych si naznačil případné škrty nebo naopak pasáže, kterými mohu natahovat čas. Zavedli jsme si pro tyto odstavce pojem „palmový háj“ – to aby právě nevznikla palma, tedy ticho, které je nepřípustné.

Na druhé straně je ale také nemožné, aby hlasatel mluvil ještě ve chvíli, kdy začíná znít hudba. Takže prostoru pro manévrování není mnoho. A navíc musí vše mít hlavu a patu, nesmím pokazit výslovnost a nezamotat se do vlastních slov.

Hudební redaktor Ivan Ruml (vlevo) a hlasatel Tomáš Černý těsně před vysíláním dolaďují podrobnostiHlasatelovy taháky

„Dříve jsme od Američanů dostávali přesné znění textu, který budou číst. Mohli jsme tak český překlad krácením přizpůsobit rychlému tempu angličtiny. Znali jsme časový rozvrh jednotlivých vstupů a bylo to velmi ‚bezpečné‘. Už v minulé sezoně přenosů však hlasatelka Margaret Juntwaitová v Metropolitní opeře změnila styl komentování představení a začala programem provázet na základě improvizovaného rozhovoru s hostem. Jeho obsah známe jen orientačně, a tak je třeba průvodci programem zajistit co nejvíce materiálu,“ podotýká Ivan Ruml.

Přípravnu hlasatelů opouštíme v momentě, kdy scénář rozstříhávám na různě velké proužky papíru. Jsou to jakési taháky, které si v hlasatelně rozestavím na různá místa v zorném poli. Mám na nich nejrůznější informace, které mohu potřebovat. A „na červenou“ nelze šustit papíry a hledat v nich. Tak jenom mrknu tu k hodinám, tu ke kalendáři, tu k počítači nebo k panelu s interkomem, opřu se okem o údaj, který potřebuji, a podle času informaci buďto zestručním, nebo rozvinu.

A jeď!

Vracíme se na vysílací pracoviště. Hodiny ukazují 19:28:30. Skončila Čajovna, hlasatel dne zve k poslechu Operního večera, technička vyjíždí znělku Vltavy a pak už je ohlášeno přepojení. Na rozdíl od předchozích hektických minut je teď napjaté ticho a panuje naprosté soustředění. Všichni se upřeně dívají na velké červené hodiny s nekompromisním frankfurtským časem a přesně v 19:29:59 režisérka Vlaďka Davidová rozhodně zavelí: „Jeď!“ Technička sáhne po jednom ze šoupátek a plynulým pohybem nás přenáší do sálu Metropolitní opery v New Yorku. A Vltava vysílá z METky – v nové sezoně poprvé v sobotu 8. prosince. Ale o tom už v článku Ivana Rumla v rubrice Nalaďte si.

Tomáš Černý, hlasatel


  Rozhovor s Petrem Skoumalem                     Jak to vidí Ivan Klíma                    Když Vltava vysílá "zmetky"