|
|
 Klaus
Maria Brandauer,
herec
Jste
známý především jako divadelník – herec i režisér. Dáváte
v divadle přednost určitému stylu?
Nevím přesně, co to „styl“ je. Podle mého názoru to znamená,
že vždycky poznáte určitého herce nebo režiséra a řeknete si:
Tak tohle je staromódní, tohle je nové, to je moderní. Mě to
však absolutně nezajímá. Já přistupuji ke každé práci
v divadle jako k něčemu naprosto novému a vždycky začínám od
nuly, teprve pak se pokouším „stavět“ to své představení.
Pevně věřím, že to dělám s dostatečnou mírou inteligence, ale
zároveň si vždycky ponechávám prostor pro fantazii a… jak bych
to jenom řekl… pro polibek múzy. (smích)
Do Prahy jste přijel se Snem noci svatojánské. Sen se ve vašem
představení skloňuje ve všech pádech. Jaký mají sny význam pro
vás osobně?
Sním rád, dokonce si od dětství občas kladu otázku, jestli
bych neměl raději žít ve snu. Jenže kdybych nežil ve
skutečnosti, nepoznal bych svou matku, otce, neznal bych se se
svými přáteli, se svou ženou, s dětmi – se všemi, které mám
rád. Ale ti všichni se také zároveň občas zjevují v mých
snech. Myslím si, že sen patří k životu... Anebo je to naopak
– život do snu?
Hrajete v německých i rakouských divadlech, ve filmech
nejrůznější provenience, v Evropě i ve světě. Žijete v různých
zemích. Vracíte se přesto ke svým kořenům? Kde jste doma?
Pocházím z Altaussee ve Štýrsku. Narodil jsem se tam, žije tam
má rodina a já samozřejmě také. A líbí se mi tam. Ale na druhé
straně jsem člověk, který si velice dobře uvědomuje, že se mu
poštěstilo poznávat svět – aspoň trochu, protože poznat svět
ve všech jeho podobách není samozřejmě možné. Jsem však rád,
že takové možnosti existují, a zároveň zjišťuji, že přání a
touhy – zkrátka to, co člověk očekává od života –, se příliš
neliší, ať žijete kdekoliv, ve Vídni, v Altaussee,
v Hollywoodu, v Moskvě, v Jokohamě nebo v Praze či Mariánských
Lázních.
Kdysi jste řekl, že na světě je málo andělů a mnohem víc
démonů, ďáblů, čertů i čertíků. Platí to stále? Nebo je zla
ještě víc?
Ne, myslím, že v každé době je to stejné. Na zemi je plno
ďáblů, čertů i čertíků, já sám jsem však zatím bohužel
nepotkal ani jednoho jediného anděla, dokonce ani ve snu! Ani
moje maminka nebyla žádný anděl, ale o tom tady nebudeme
raději mluvit, i když musím říct, že měla k andělovi hodně
blízko. Na světě není hůř, to se jenom zdá, protože žijeme
v zajetí informací. Je jich příliš mnoho a brzy, vlastně téměř
okamžitě, se dovídáme cokoliv, i kdyby to byla naprostá
pitomost.
Eliška Závodná a Jiří Kamen, redaktoři Českého rozhlasu
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 19.
11. |
