|
|
 Na
vlnách swingu době navzdory
Před pětadvaceti lety vyšla v malém kanadském vydavatelství
Stereo West Records deska, kterou nestor českého jazzu Lubomír
Dorůžka v bukletu její letošní reedice nazval „základním
materiálem pro studii o schopnosti přežívání“. Své síly na
její realizaci spojili počátkem osmdesátých let exulanti
zvučných jmen: legendy českého swingu Kamil Běhounek a Jiří
Traxler či písničkář Karel Kryl. Okolnosti vzniku alba jsou
natolik zajímavé, že stojí za to je po čtvrtstoletí
vystopovat. Průvodcem nám byl iniciátor celého projektu,
spisovatel Josef Škvorecký.
K nápadu dát dohromady české exilové muzikanty a natočit desku
jaksi „době navzdory“ Josefa Škvoreckého nepřímo přiměla jiná
hudební osobnost žijící v emigraci – Karel Ančerl. „V Torontu
jsme se spřátelili s Karlem a jeho ženou Hanou, která chodila
do školy s Jiřím Traxlerem,“ vzpomíná Škvorecký. „A právě u
Ančerlů jsme si uvědomil, že dosud žijí dva z předních
skladatelů a muzikantů české swingové éry, a to mě přivedlo na
myšlenku získat je pro natočení elpíčka z jejich skladeb,
které by pro tu desku nově zaranžovali.“
Na trase Toronto – Kolín (nad Rýnem)
 Zatímco
Jiří Traxler (1912) žil už od padesátých let v Kanadě, Kamil
Běhounek (1916-1983) po emigraci zakotvil v Německu. Společné
měli to, že jejich kariéra byla útěkem z komunistického
Československa zpřetrhána. Traxler sice zpočátku působil v
kanadském rozhlase, ale vlastně až do penze pracoval jako
technický ilustrátor a grafik v letecké firmě. „Běhounek se
muzikou živil i v Německu, ne ovšem pouze swingem a jazzem,
ale třeba také německými lidovkami,“ připomíná Škvorecký,
jehož idea oba skladatele tenkrát nadchla, byť vypadala velmi
fantasticky.
Dohodli se, že Běhounek dá v Německu dohromady kapelu a
Traxler pro ni zaranžuje některé ze svých starších skladeb. Na
druhou stranu LP desky pak měly přijít Běhounkovy kompozice.
„To se také stalo, až na to, že Traxler netušil, že bude mít
Běhounek v Německu k dispozici barytonsaxofonistu, takže na
jeho straně desky zní kapela poněkud jinak, než na straně
Jirky Traxlera,“ odhaluje Škvorecký problémy, které působí v
dnešní době mobilních telefonů poněkud úsměvně.
Natáčelo se ve studiu v Kolíně nad Rýnem, které zaplatil
Škvorecký ze zisků svého torontského nakladatelství
Sixty-Eight Publishers. Na instrumentální doprovod stačila
jediná nahrávací frekvence, což je o to úctyhodnější, že se ve
studiu sešli hudebníci, pro které byla s největší
pravděpodobností drtivá většina z dvanácti skladeb španělskou
vesnicí – základ kapely tvořila čtveřice kolínských
profesionálů ochotných natáčet za velmi malý honorář.
Kryl, nebo R. A. Dvorský?
Skladby byly nahrány, ale komu svěřit zpěvácké party? O jednom
z interpretů měl Škvorecký dávno jasno. Byl to Karel Kryl. „S
Krylem jsem se seznámil osobně, když přijel zpívat české
komunitě v Torontu. V Sixty-Eight Publishers jsme mu v roce
1978 vydali knížku (Z pod stolu) sebrané spisy, kterou
ilustroval Ivan Steiger a do níž jsme vkládali desku se třemi
skladbami, jež Karel nazpíval s kanadskou swingovou kapelou Ed
Vokurka and His Swings Strings. V ní hrál další veterán
swingové éry v Československu, basista Fatty Zadák. Bylo to,
pokud vím, poprvé, co Karel Kryl zpíval za doprovodu
orchestru, nikoli jen vlastní kytary,“ říká Škvorecký.
 Tato
Krylova swingová zkušenost zřejmě rozhodla. Škvorecký plně
vytíženému zaměstnanci Svobodné Evropy nabídl účast na desce
Swingtime a Kryl odepsal, že to zkusí. Tři písně, které mu
byly svěřeny, nahrál – skoro doslova – cestou z Mnichova do
Dortmundu. Kamil Běhounek se s ním sešel na nádraží v Bonnu a
rovnou ho odvedl do studia Farfisa, kde Kryl po mnoha hodinách
únavného cestování bez dlouhého otálení nazpíval například
Běhounkův evergreen Sám s děvčetem v dešti. Folkař, ztělesnění
zaujaté, dramatické interpretace, zpívá na desce Swingtime
uvolněně a suverénně diametrálně odlišné písně, než s jakými
ho stále spojujeme. „Zklidnil se do polohy civilnějšího R. A.
Dvorského nebo Arnošta Kavky, bez dobového patosu, který byl
nutnou součástí jejich projevu,“ soudí jazzový expert Lubomír
Dorůžka. Škvorecký má oproti tomu za to, že „Karel písně
nazpíval tak, jako vždycky.
Výsledek tedy samozřejmě není něco a la Frank Sinatra nebo
Benny Goodman.“
Z hospůdky přímo do studia
Kryl však není jediným zpěvákem, který se na emigrantském albu
Swingtime podílel. Škvorecký považuje za „královnu“ desky
zpěvačku Zuzanu Lonskou. „Zuzka byla před přepadem naší vlasti
velmi známá. Po roce 1968 odjela i se svým manželem, jazzovým
trombonistou Zdeňkem Kratochvílem do Švédska, odkud mi jednou
poslala své anglicky zpívané nahrávky s jakousi místní
kapelou,“ vysvětluje producent nahrávky, proč oslovil právě
zmíněnou zpěvačku, která natočila své písně v Pop Studio ve
švédském městě Eskilstuna společně s Kratochvílem. Také on na
albu zpívá ve dvou skladbách. „Zhostil se toho muzikantsky, to
znamená – docela dobře,“ hodnotí Škvorecký.
 Kamil
Běhounek v Německu objevil ještě jednu českou zpěvačku -
emigrantku: Libuši Helclovou, toho času vedoucí jisté kolínské
hospůdky. Do zpívání se jí už prý moc nechtělo, ale nakonec
svolila a natočila jednu Traxlerovu a dvě Běhounkovy písně.
„Jak vidíte, dát dohromady skladatele, zpěváky a muzikanty
žijící v Kanadě, v Německu a ve Švédsku, byl poněkud problém,“
říká Škvorecký, který se pro Swingtime pokusil získat také
další v Německu v té době působící zpěvačku – Yvonne
Přenosilovou, s níž se znal ještě z Prahy. „Jenže ta když si
přečetla noty, poctivě doznala, že jí swing nesedí, a
odřekla.“
Stará láska nerezaví
Josef Škvorecký je přesvědčen, že album Swingtime není jen
historickým dokumentem. Podle jeho slov dnes v Americe
existuje celá řada swingových kapel, ponejvíce se studentským
obsazením. „Swing, stejně jako rokenrol, je generační
záležitost, ale narozdíl od rocku, který už některé swingové
kapely hrály dávno před Elvisem, to je muzika s bohatými
orchestrálními možnostmi. Mladíci, které přilákala, jí zůstali
věrní i dávno po tom, co ji vystřídaly jiné generační hudební
styly. Prostě proto, že zůstala dobrou muzikou,“ rekapituluje.
A my se o tom nyní – díky českému vydání alba Swingtime –
můžeme přesvědčit sami.
Milan Šefl
Foto archiv,
Vít Klusák
a
Supraphon |
