|
|
 Petr
Koudelka,
spisovatel a publicista
Potíže s chudými a bohatými
Jistě že existují chudí a bohatí, jak by neexistovali! Vždyť
to vidíme kolem sebe a vysoce vážené autority denně varují ve
vysoce odborných pojednáních, že nůžky se rozevírají. Ty
nůžky! Vidím je, jak se mi před očima rozevírají a jak na
jedné straně přibývá chudých, kteří jsou stále chudší, a na
druhé straně bohatí, kteří jsou stále bohatší. Proč zrovna
nůžky! Ech, kdyby jich nebylo, bylo by na světě líp! To nemůže
popřít ani ten, kdo by se snažil rozpor chudí – bohatí
zakamuflovat rozporem úspěšní – neúspěšní a tvrdit, že si za
to chudí mohou sami. Já bych to nikdy netvrdil, a když, tak
jenom ironicky. Jenže ironie, to uznávám, sem jaksi nepatří,
tady jde o vážné věci. Proto zcela vážně: chudí a bohatí jsou
problémem našeho světa.
Potíž s chudými je v tom, že je jich stále víc, že stále
chudnou (a po Novém roce budou ještě chudší). Kdysi to bylo
jednodušší, chudí měli Boha a modlili se k němu, protože
věděli, že spravedlnost a rovnost bude až na onom světě. Co
jsme jim místo Boha dali? ptají se už od začátku novověku
mudrci a hlavně boháči, protože v jejich zájmu je, aby chudí
byli v pohodě a nebouřili se. A odpověď je: Dali jsme jim
místo Boha hodně otázek.
Jeden náš spisovatel, který se rozhodl žít ve Francii a už s
námi nemluví, napsal ve svém vysoce ceněném eseji, že novověk
nezačal jen Descartem a jeho argumentací pro lidský rozum,
který je mírou všeho, ale také Cervantesovým Donem Quijotem,
který rozbíjí starý svět – kde na všechno byla jedna odpověď a
kde byl boží řád – a přichází s otevřeným světem nekonečně
mnoha otázek. Já nevím, co je tak úžasného na tom, že máme
tolik otázek: stále přibývají a nikde na obzoru žádná odpověď!
Jen na nic neodpovídat, jen žádný systém, žádné pravidlo,
všechno je stále otevřenější, na pochodu – v umění, v
ekonomice, v životním stylu. Jen žádný jednotný názor, ano,
chápu to, jen žádná ideologie, vždyť v minulosti nás ideologie
přivedly na scestí, to raději ničemu nevěřit, nikam
nesměřovat, kam vítr, tam plášť.
A přece se na místo Boha stále něco tlačí. Visí nad námi jako
fátum, osud, který nám přikazuje, co máme dělat. A nechce se
(stejně jako Bůh) nechat pojmenovat. Když ho nazveme „volný
trh“ nebo „Evropská unie“, spousta lidí se začne bouřit,
křičet a je po diskusi. O novém bohu se nediskutuje.
Obvykle to začíná tím, že se něco zdražuje. Něco, to znamená
všechno. Elektřina, plyn, nájem, jízdné v tramvaji a ve vlaku,
teď už zase i chleba, máslo, mléko. Novinář v televizi řekl:
„To je přece skvělé! Teď už jsme konečně součástí celého
velkého evropského trhu.“ Ceny potravin budou evropské, i když
platy ještě zdaleka evropské nejsou. „Takový už je trend,“
dodal jeden odborník, „je nastartováno zdražení potravin, a
tak se budou zdražovat.“ A někdo jiný pronesl: „Chléb s máslem
už nebude samozřejmostí.“
Tito lidé mluví jako kněží nového boha. Nic nám nevysvětlují,
nic nezdůvodňují, je to prostě tak. Nový bůh si to přeje a
hotovo. Žádná diskuse o tom, že jsou ještě jiné možnosti, jiná
řešení. Že bychom si mohli vypěstovat levnější obilí a semlít
ho na levnější mouku a upéct levnější chleba. To není možné.
Další strohá oznámení. Nebudeme prý soběstační ve výrobě
elektřiny. Ale vždyť přece... Nikdo z nás se tomu nesměje,
ačkoliv bychom mohli.
Klademe otázky, ale nikdo na ně neodpovídá. V tom prý spočívá
síla novověku. Kdo by také odpovídal? Člověk se svým rozumem
je sám svým pánem. Ale ty otázky jsou neodbytné: Jak
vychovávat děti, aby nenosily do školy pistole a nezabíjely
své spolužáky? Jak se starat o zdraví lidí, a přitom je
nepřipravit o poslední peníze? Jak to udělat, aby staří lidé
nežili v bídě? Jak zařídit, aby byl chéb s máslem
samozřejmostí? A tak dále.
Něco mi říká, že na to nikdo neodpoví. Nový bůh mlčí. V novele
rakouského spisovatele Thomase Bernharda chodí hrdina od
obchodu k obchodu, aby si koupil kalhoty, a stále se setkává
jen s „podřadným československým zbožím“. Kalhoty proti světlu
prosvítají, protože látka je tenká a špatná, až se z toho
hrdina nakonec zblázní. Nikdo mu neodpověděl, co se to děje,
proč to tak musí být. Ten člověk pochopil, že ztratil vládu ne
nad světem, ale nad sebou samým, ztratil možnost cokoliv
ovlivnit a změnit.
A už je to tady zas! Jak dlouho měl takzvaný porevoluční
člověk možnost něco změnit a ovlivnit? Chůze mezi regály
plnými podřadného, i když značkového zboží v něm vyvolá
otázku: Toto je svět, který jsem si přál? Na procházce po
Václaváku mezi prostitukami a pasáky si pomyslí: Sem zavedu
své děti? Večer si poslechne ve zprávách pravidelný přehled o
zlodějnách, loupežích, korupčních aférách a pak jde v klidu
spát. Každá z těchto zpráv končí otázkou: Jak se to mohlo
stát? Nový bůh neodpovídá, protože nemusí. Žijeme jen s
otázkami. Bez odpovědí.
Na biblické téma „blahoslavení chudí duchem“ se jednou
rozvinula debata o tom, že správný překlad má znít „chudí od
ducha“, to znamená ti, kteří se dobrovolně rozhodli být chudí.
Jak je to doopravdy s chudými? Jsme chudí „od ducha“, protože
to chceme, nebo jsme opravdu všichni „chudí duchem“? |
