|
|
 Jiří
Bárta, violoncellista
Kdy jste začal mít z hudby opravdu požitek, vnímat ji ještě
jinak než jako úkol, který je třeba splnit?
Hudbu jsem rád poslouchal odmala, jakoukoliv, od jazzu až po
klasiku. Nejsem z hudebního prostředí, začal jsem hrát až
devíti letech, tedy nijak brzy, zato mě to hned od začátku
bavilo. Nikdo mě do hraní příliš nenutil, necvičil jsem
dlouho, ale každý den. Vzpomínám, že u profesora Škampy se
nejdřív muselo hrát pizzicato, aby se levá ruka usadila, v
Lidové škole umění mi půjčovali pouze nástroj bez smyčce. A já
si místo nových hraček hrozně přál konečně dostat do ruky
smyčec. Jednou jsem byl na nějaké návštěvě, kde měli smyčec
pověšený na stěně – chtěl jsem si ho vzít domů. Dodnes si na
to živě vzpomínám.
Co jste doma poslouchal?
Velkou část mé diskotéky tvoří dodnes rockové, beatové a
jazzové nahrávky. V dětství jsem měl pelmel různých desek a
nahrávek, od Led Zeppelin až k Pink Floydům. Všechno jsem
konzumoval jako nenasyta bez velkého výběru, a do toho taky
milovaného Janáčka, Schönberga a Bacha. Prostě směsici všech
stylů a žánrů. Syrovost bigbítu se mi vždycky líbila. Tenkrát
jsem se kamarádil s Robertem Nebřenským, který později založil
skvělou skupinu Vltava. O kapele jsme snili už jako kluci,
chtěli jsme dělat dobrou muziku, určitě ne takovou, jaká se
tehdy v osmdesátých letech běžně poslouchala. Popem a disco
stylem jsme samozřejmě opovrhovali, dělali jsme si srandu
z ABBY a nomenklaturních popových zpěváků. Už tehdy jsem si
uvědomoval, že v porovnání s popem je klasická hudba je
úžasná. Violoncello se pak stalo mým jediným koníčkem,
pominu-li drandění na odstrojeném pionýru po pastvinách na
chalupě v Lobendavě.
Po studiích u Josefa Chuchra v Praze jste odjel studovat k
Borisi Pergamenščikovi. Obdivoval jste i dalšího velkého
ruského violoncellistu, Mstislava Rostropoviče?
Jako dítě jsem taky díky Navarrovým nahrávkám pro Supraphon
tíhnul spíš k francouzské violoncellové škole, k Fournierovi,
Tortellierovi a právě Navarrovi. Osobně jsem je tehdy neznal,
jen z nahrávek, až později jsem slyšel Fourniera ve Dvořákově
síni, s Navarrou jsem se setkal později v Sieně. Už to byl
starý pán, sotva došel na pódium, ale Schumannův koncert hrál
nezapomenutelně, s takovou noblesou a přitom obrovským tahem a
napětím. Ovšem Rostropovič byl jedinečný a zvlášť jeho
Šostakovič je nepřekonatelný.
Jaký to pak byl pocit, hrát Šostakoviče po něm?
Člověk o tom nemůže moc přemýšlet. To byste ze samé úcty
k tradici ze sebe nevydala ani tón. Když začínáte studovat
nějakou skladbu, snažíte se mít čistý stůl a vykládáte si
karty sám. Já stejně hraju spoustu věcí, které na žádných
nahrávkách nejsou nebo jsem je nesehnal. Samozřejmě v jisté
fázi v době studií byly pro mě nahrávky druhou vysokou školou,
dokonce jsem se snažil napodobovat tvoření tónu. Jako když se
začínající malíři učí od starých mistrů kopírováním jejich
obrazů. Ale i tenkrát to bylo spíš studium výraziva, ne
samotného výsledku, navíc nejenom od cellistů, velkou
inspirací pro mě byli houslisté, zpěváci i klavíristé.
Agáta Pilátová,
publicistka
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 5.
11. |
