Číslo 46 / 2007.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s violoncellistou.
Jiřím Bártou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

Valdštejn ve světě Jaroslava Durycha

Když v roce 1929 vyšel rozsáhlý román Jaroslava Durycha Bloudění, kritika se přes různé výhrady shodovala na tom, že české literatuře se dostalo díla zcela mimořádného, které zásadním způsobem mění dosavadní chápání historického románu. Durychově románové trilogii z období třicetileté války budou věnovány další vltavské Schůzky s literaturou (neděle 18. listopadu, ČRo 3 – Vltava, 20.00).

Albrechtem z Valdštejna byl Jaroslav Durych uhranut„Durychovo Bloudění je jistě krásná a silná věc. Vezmeš-li po něm do ruky dosavadní historický román český a čteš-li například Jiráska, je ti, jako bys po bronzu a mramoru bral do ruky hlínu nebo piliny,“ napsal F. X. Šalda.

Mýtický vévoda

Recenzenti se tehdy nejvíce pozastavovali nad tím, že vévoda Albrecht z Valdštejna, ústřední postava, nestojí vůbec v popředí a autor jej nevykreslil s dostatečnou přesvědčivostí. Podle slov Arne Nováka „rýsuje se sice se sugestivní záhadností na pozadí většiny kapitol, ale spíše jako trpná oběť ironického zákona světa než jako činný strůjce osudu. Ostatně čtenář jeho skutečnou velikost pod sugescí spisovatelovy účasti jenom tuší, aniž jest intencemi a akcemi Valdštejnovými o ní přesvědčován“. Pavel Eisner možná jako první vyslovil přesvědčení, že tento pohled na vévodu zpovzdálí a jen jakoby skrze mlhu či mraky bouřlivé doby je výsledkem autorova promyšleného záměru.

Durych věnoval přípravě Bloudění devět let důkladného studia a usilovné práce. Jejich plodem byla dále – vedle řady publicistických prací a tří souborů cestopisných črt – také trojice mistrných povídek se společným názvem Rekviem a podtitulem Menší valdštejnská trilogie. Zde je princip „skrytosti“ postavy frýdlantského vévody doveden ještě dál než v románu: povídky se totiž odehrávají již po vévodově smrti, ale nesmírná síla Valdštejnovy osobnosti ovlivňuje různým způsobem dál myšlenky a skutky jejich hrdinů.

Kolem Albrechta z Valdštejna se vytvořila řada mýtů. Asi nejznámější z nich, legenda o tom, že ve své pýše pomýšlel na českou korunu, a proto vedl tajná jednání s nepřáteli svého pána, císaře Ferdinanda II., má původ asi už v pamfletických textech, které vznikaly po chebské vraždě proto, aby dodatečně ospravedlnily nečistý způsob, jímž se Ferdinand II. svého vojevůdce zbavil. Výsledky nejnovějšího bádání vedou mnohé historiky k příznivějšímu hodnocení Albrechta z Valdštejna a zdá se, že Valdštejnovo jednání bylo spíše než touhou pomstít se císaři vedeno až příliš velkorysými politickými plány, směřujícími k ukončení války a k soustředění alespoň středoevropských zemí k boji proti hrozícímu tureckému nebezpečí.

Ti, o nichž dějiny mlčí

Zejména v minulosti se němečtí historici snažili interpretovat Valdštejna jako osobnost hájící proti Habsburkům říšské (tedy německé) zájmy, naopak například Josef Pekař soudil, že příčinou Valdštejnova pádu byla nerozhodnost, s níž váhal zlomit moc Habsburků a zbavit České království jejich vlády. Odmítán, nenáviděn, zavrhován, anebo oslavován, Valdštejn vždy poutal pozornost a vyvolával rozporuplná i protichůdná stanoviska.

Jaroslav Durych byl Valdštejnem velmi zaujat. „Velikost lidská jest nebezpečna sobě sama. Jest principem lidstva, že ji musí vždy včas zničit,“ napsal ve stati Zrcadlo valdštejnské. Zastával názor, že zradil nikoli Valdštejn císaře, ale naopak císař svého generalissima. Přesto však položil těžiště svého Bloudění jinam, do osudů hrdinů „malých“ dějin, lidí, o nichž „velké“ dějiny mlčí. Právě oni nesou poselství o bloudění v kruté válečné době, o klopotném hledání vztahu k Bohu, o hledání pravdy a vlastní cesty, z něhož může vzejít nová naděje nejenom pro ně samé, ale pro celou českou zemi.

Nesnadný Durych

Durych uchvacuje především svým stylistickým uměním, barokní expresivitou a naléhavostí, ale i smyslem pro grotesknost a neúprosnou ironií. Podle Šaldy na vrcholných místech jako by oživoval šerosvit Rembrandtových pláten. Scény, jako je dobývání Magdeburku císařskými vojsky, Kajetánova jízda mrazivou nocí, „danse macabre“ povídky Valdice, při němž švédský generál Banér ve valdickém klášteře znesvěcuje Valdštejnovu hrobku, a mnohé další scény patří k těm nejkrásnějším stránkám v české literatuře vůbec.

Číst Jaroslava Durycha není snadné, ale každému, kdo pronikne do jeho mnohdy přízračného a hořce ironického světa, se dostává odměny v podobě čtenářského zážitku, který přetrvává navždy. Přesně to vystihl Pavel Eisner v roce 1931 ve své přednášce o Durychovi, když o Bloudění napsal: „Neboť nepřečtete té knihy, aniž vás promění. A promění tím, že něco chce; odtud právě její odpudivost; neboť canaille (verbež – překlad redakce) dneška již téměř zapomněla, že každé skutečné dílo umění něco chce.“

Jaroslav Havel, redaktor nakladatelství Academia

Foto archiv


  Rozhovor s Jiřím Bártou                    Jak to vidí Petr Koudelka                   Valdštejn ve světě Jaroslava Durycha