Číslo 46 / 2007.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s violoncellistou.
Jiřím Bártou.

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

Úsek Velké čínské zdi u Mutianyu v okrese Huairou asi 80 kilometrů severovýchodně od PekinguVzhůru na Zeď!
aneb Turistika po čínsku

„Kdo nevystoupil na Velkou zeď, není správný Číňan,“ prohlásil prý kdysi předseda Mao. Je to jen otázka překladu, ale nepochybuji o tom, že toto heslo se vztahovalo i na Číňanky. Vyvolalo podobně nadšenou kampaň, jakou kdysi způsobila jiná Maova slova vyzývající k tomu, aby se každý čínský zemědělec stal malým výrobcem oceli. Tak jako v oněch počátečních letech kulturní revoluce houfně rostly na zahrádkách a políčkách čínských zemědělců malé vysoké pece, s podobnou odhodlaností se miliony Číňanů po Maově výzvě vrhly na Velkou zeď, aby stanuly na některé z jejích vyhlídkových plošin.

Doba se mění, Čína nechala domácí uplácané vysoké pícky vychladnout, otevřela se světu a nažhavila turistický ruch. Maova hesla se tvůrčím způsobem ujaly cestovní kanceláře a vytvořily slogan podobný: „Kdo nestál na Velké zdi, jako v Číně nebyl!“

Všechny cesty vedou do Badalingu

Ne, nechci ani v nejmenším tvrdit, že přijíždějící turisté potřebují k návštěvě Velké zdi podobné pobídky. Kdokoli do Číny přijíždí, byť na sebekratší dobu, dobře ví, jaký stavební div světa se vine na sever od Pekingu, a pokud mu zbyde jen půlden volna, zavelí na své průvodce – Vzhůru na Zeď!

Osobně jsem toto heslo vyhlásil v okamžiku, kdy mě do mého pekingského působiště přijeli navštívit moji synové.

Na zvolání „Vzhůru na zeď!“ jsou Číňané dobře připraveni. Vybrat si můžete z řady způsobů, jak se ke Zdi dostat. Tedy na oněch několik částí Zdi, které byly v posledních desetiletích pečlivě zrekonstruovány. Nejbližší a také nejznámější je úsek u pevnosti Badaling, který leží v průsmyku severních hor asi osmdesát kilometrů na severozápad od hlavního města.

Na toto místo se můžete dostat nejpohodlněji taxíkem anebo o něco levněji turistickým autobusem, který vypravuje každý větší hotel v centru Pekingu. Jezdí k němu pochopitelně i domácí pravidelné linky. Naše volba – z důvodů ryze praktických – patřila té poslední možnosti. Slibovala nejen nejlevnější způsob dopravy, ale také také relativní volnost: bude jen na nás, jak dlouhou dobu na Zdi strávíme, žádný průvodce nás nebude popohánět, zpátky se vrátíme, až se nám bude chtít.

Avšak na to, aby vám tuto drobnou míru relativně samostatného rozhodování zhatili, jsou Číňani dobře připraveni. Mají vypracovanou důkladnou síť „odchytu“ turistů, kteří se – ať už ze šetrnosti, či z jakéhokoli jiného těžko pochopitelného důvodu – rozhodli uniknout organizovanému turistickému dění.

Muzeum dynastie Ming viděti...

„Pojedeš na stanici metra Jishuitan, tam půjdeš asi dvě stě metrů na východ a nasedneš do místní linky číslo 95. Ta vás odveze až do Badalingu,“ poradil mi kolega v redakci.

Zajásali jsme, jak snadno jsme objevili autobus číslo 95. U jeho vchodu stála drobná Číňanka s megafonem a za vytrvalého drmolení hrnula dovnitř jednoho Číňana za druhým. Nastupte, nastupte, mávala rukou, když na nás přišla řada.

„Moment, my chceme do Badalingu,“ říkal jsem.

Jak se dalo čekat, v její zásobě anglických slov existovala pouze dvě. OK a Yes. Když slyšela jméno Badaling, použila obě a postrčila nás do nitra  téměř zaplněného vozu. Mezi houfem černých hlav našich čínských spolucestujících jsme spatřili dvě světlé kštice. Ukázalo  se, že jsou to Australané.

„Prosím vás, jede to opravdu k Velké zdi?“ obrátil jsem se na onen páru turistů středních let.

„Doufáme, ale on je to snad nějaký zájezd, který objíždí ještě jiná místa. Nevíte, kam to všude jede?“ zeptal se mě muž a mně bylo jasné, že byli odchyceni stejným způsobem jako my. Přiznal jsem, že nemám zdání, ale to už se dal autobus do pohybu.

Průvodkyně od každého vybrala sumu, která byla nečekaně nízká. Na můj opakovaný dotaz, kam že to všude jedeme, spustila dlouhý výčet, z něhož jsem porozuměl pouze slovu Ming. Aha, takže nás neminou hrobky Mingů. Dobrá, rezignoval jsem, hrobky Mingů jsou jistě slavným místem. Australané na tom byli podobně. Muž rezignovaně pokrčil rameny, jeho žena beze slova kroutila hlavou.

První zastávkou však nebyly slavné hrobky Mingů, ale jakési poměrně nevzhledné betonové muzeum, které bylo rovněž zasvěceno Mingům. Průvodkyně nám dala najevo, že je jen na nás, zda ho navštívíme: prohlídka bude trvat hodinu. Spolu s Australany jsme se dohodli, že si prohlídku odpustíme. Zatímco jsem se svými syny  usedl do vlídného stínu a popíjel minerálku, Australané prohlásili, že se jdou projít po okolí.

Asi za padesát minut se z muzea vyhrnul dav našich spolucestujících, naskákal do autobusu a průvodkyně zavelela: „Vzhůru na zeď!“

„Moment,“ zavolal jsem na ni. „Ti dva, co tu seděli,“ ukázal jsem na prázdná místa, „ti dva tu ještě nejsou!“

„Ó,“ vypravila ze sebe průvodkyně a zatvářila se lítostivě. „Opravdu?“ Chvíli těkala pohledem po okolí, když však dvojici nikde nazahlédla, pokrčila rameny a dala pokyn k odjezdu. Australany jsme už nikdy neviděli.

Vzhůru na Zeď!

Pak už autobus zamířil k pevnosti Badaling. Mohutnost Zdi, která se táhla donedohledna a prudce stoupala na strmé kopce, nám vzala dech. Její zdolání nás pak připravilo o jeho poslední zbytky. Průvodkyně nám na tento úctyhodný sportovní výkon dala 45 minut.

Rychle jsme si zvolili jednu ze dvou možností. Moji trénovaní synové nezaváhali ani na okamžik a vybrali si levou stranu, která byla daleko strmější a vyšší nežli mírný sklon Zdi po pravé straně silnicie.

Zahájili jsme výstup, který, jak jsem vzápětí pochopil, moji synové pojali jako prověrku své kondice. V rychlém tempu jsme svorně vystoupali asi do poloviny, cestou jsme se jen na okamžik zastavovali na jednotlivých strážních věžích. Fotka se Zdí, fotka s krajinou, fotka s Číňankami, které si přály být zvěčněny spolu s mými syny. Na dalších věžích jsme čínské spolucestující postupně nechávali za sebou, bylo zřejmé, že představu výstupu až na samý vrchol vzdávají. Moji synové začínali nabírat náskok i přede mnou.

„Jestli chcete dojít až támhle k té věži,“ ukázal jsem na vzdálený vrcholek kopce, na kterém se tyčila znejvyšší věž, „jděte klidně napřed. Nemusím být všude. Počkám na vás někde cestou.“

Synové radostně souhlasili a začali se mi vzdalovat.

Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že se zachovám stejně jako naprostá většina čínských spolupasažérů, že tedy chvíli posedím na jedné z věží uprostřed strmého svahu a dám se na sestup. Ale pak se ve mně cosi vzpříčilo. Přece nejsi ještě tak starej a línej, řekl jsem si. Přece ten výstup nevzdáš! A vyrazil jsem po schodech, jejichž záludnost spočívá v tom, že každý je jinak vysoký.

Na poslední přístupnou výspu Velké zdi jsem dorazil jen asi deset minut za svými syny. V košili, která se dala ždímat. Se srdcem kdesi v krku. S výrazem, který, jak se mi zdálo, v mých synech vzbuzoval obavy, zda výstup vůbec přežiju. Ale s pocitem vítězství nad sebou samým.

Proč tu vyprávím o propocené košili namísto toho, abych popsal úchvatný dojem, jímž Zeď z pohledu shora působí? Proč neplanu nadšením nad scenérií, jež se před vašima očima otevře, proč nevychvaluji dovednost a odvahu čínských dělníků, kteří Zeď budovali? Proč se nerozplývám nad velkorysostí projektu, který nemá na světě obdoby?

To všechno jsou myšlenky, které vám na moment problesknou hlavou ve chvíli, kdy zklidníte dech a několikrát stisknete  spoušť svého fotoaparátu. Ale sotva se zasníte nad tím, jak jedinečné místo jste právě navštívili, vzpomenete si, že máte hodinky, a zjistíte, že váš autobus odjíždí za patnáct minut. Vědomi si toho, jak neúprosně se vaše průvodkyně zachovala vůči Australanům, nezbyde vám nežli vydat pokyn k sestupu a řítit se po strmých schodech dolů.

Příště už na vlastní pěst!

Na úpatí svahu, vzápětí po sestupu, který, jak známo, je vůči stehenním svalům ještě nemilosrdnější nežli výstup, jsem v sobě sesbíral zbytky své profesní cti a umínil si, že těsně před odjezdem od Zdi natočím se svými syny rozhovor. Nedopadl příliš slavně. Zmohl jsem se na poměrně stupidní otázku:

„Jaký máte pocit po zdolání Velké zdi?“

Synové se zmohli na poměrně stručnou odpověď:

„Cítíme se na pokraji smrti, ale stálo to za to!“

Následovala další cesta autobusem a pak konečně prohlídka skutečných hrobek Mingů. Na vratkých nohách jsme se propotáceli bludištěm podzemních chodeb, kam jsme byli vypuštěni s tím, že zpět v autobuse máme být tentokrát už za půl hodiny.

Tak to ne, řekl jsem si. Příště se do osidel čínských organizovaných zájezdů už vlákat nedám! Taková místa, jakými je Velká zeď, si zaslouží mnohem delší spočinutí, nežli určí svým nelidským limitem vedoucí zájezdu! Už žádné cestovky, už žádné odchyty! Příště pojedeme na vlastní pěst!

O tom, jak nesnadno se toto předsevzetí v konkurenčním prostředí čínských turistických kanceláří naplňuje skutkem, jsme se měli přesvědčit za týden. To jsme pomysleli na další výlet k Velké zdi.  Do té doby jsme se sotva dokázali udržet na nohou.

Jiří Hubička, redaktor Českého rozhlasu, v uplynulých dvou letech expert pro české vysílání Čínského rozhlasu v Pekingu

Foto Jiří Hubička


  Rozhovor s Jiřím Bártou                    Jak to vidí Petr Koudelka                   Valdštejn ve světě Jaroslava Durycha