|
|
 Ivan
Klíma,
spisovatel
Dárek k narozeninám
Kalendář to tak zařídil, že máme každý rok narozeniny.
Kdybychom měli kalendář vymyšlený jinak, mohli bychom je
slavit třeba dvakrát do roka anebo třeba jenom jednou za pět
let. Tedy uprostřed září mívám narozeniny. Přátelé z Penklubu
mi jako dárek uspořádali večer, kde jsem měl něco přečíst a
jiní mi zase měli něco zazpívat.
Takže jsem si vybral, co přečtu, vzal několik kousků své
poslední knížky jako dárek pro přátele, strčil je do kabely a
šel si pro svoji peněženku a náprsní tašku s dokumenty, abych
je do kabely přidal. Když jsem tak učinil, uvědomil jsem si,
že cosi není v pořádku. Nahlédl jsem do kabely, a opravdu,
byla v ní sice peněženka, nikoli však má náprsní taška
s dokumenty. Peněženku i tašku s dokumenty jsem nosíval
v takové příruční kabelce, zřejmě jsem dokumenty zapomněl
vyndat. Následujících pět minut jsem věnoval úpornému průzkumu
obou zmíněných zavazadel, a když jsem z nich nakonec všechno
vysypal, pochopil jsem, že tašku s dokumenty z nich
nevydoluji. Další čtvrthodinu jsem lítal po bytě a prosmýčil
všechna místa, kde by se taška s dokumenty mohla vyskytnout.
Nevyskytla.
Tašku s dokumenty jsem si dával před dvěma hodinami, když jsem
šel nakupoval do našeho supermarketu, právě do této příruční
kabelky a tu jsem celou dobu ani neotevřel. Což ovšem
neznamenalo, že mi je nemohl někdo vyfouknout. Do začátku
čtení mi zbývalo šedesát minut. Zavolal jsem do Penklubu, že
se asi trochu zdržím, protože jako dárek k narozeninám mi
zřejmě ukradli tašku s dokumenty.
Sedl jsem do auta a vědom si svého protiprávního jednání
(hodlal jsem řídit bez papírů) hnal jsem vůz do obchodního
centra. Tam jsem se paní vedoucí vypověděl, že v náprsní tašce
jsem měl občanku, papíry od auta včetně povinného ručení,
vůdčí list a několik dalších legitimací a průkazek. Ochotná
vedoucí začala listovat v nějakých papírech a četla si
polohlasně v seznamech podobně ztracených náprsních tašek,
které kupodivu obsahovaly totéž co ta moje, ale moje zřejmě
nebyly, protože se ztratily o několik dní dříve. Pak mi paní
vedoucí vysvětlila, že tihle darebáci dokážou z kabelek a z
kabelí, z nákupních tašek, batohů i batůžků i z ledviny, co se
nosí na pásku, i z kapsy, co se zapíná na zip, vytáhnout
cokoliv za pár vteřin, a ještě se mě zeptala, jestli jsem
neměl v peněžence také platební kartu.
Měl. Na tu jsem v té náhlé panice ani nevzpomněl.
Naštěstí banka je hned naproti obchodnímu centru. Vtrhl jsem
za bankéřkou a poněkud zmateně oznamoval, že mi zřejmě ukradli
tašku, kde jsem měl platební kartu, a tu potřebuji zablokovat.
Bankéřka mě jemně upozornila, že jsem předběhl někoho, kdo tu
čekal přede mnou, ale chápala, že jsem rozčílený, a požádala
mě tedy, abych jí předložil občanský průkaz. Vysvětlil jsem,
že průkaz byl rovněž v tašce, kterou mi zřejmě ukradli.
Zalitovala, že v tom případě mi nemůže pomoct, ale můžu si
zavolat na krizovou linku banky, ale musím to udělat ze svého
telefonu, aby si mě mohli ověřit. Pak, doporučila mi, bych
hned měl běžet na policii a požádat si o prozatímní průkaz.
Na zpáteční cestě k domu jsem počítal, co mě čeká. Cesta na
policii: hlásit ztrátu a žádat náhradní občanku, znova na
policii a, bože, taky k fotografovi, pak pro nový řidičák (prý
teď trvá celé měsíce, než ho člověku vyřídí). Do pojišťovny
pro potvrzení o zaplaceném pojištění. Jak to bude
s definitivní občankou? O rodný list jsem přišel už za německé
okupace. Bude stačit oddací list? Nebo mě poženou do nějaké
matriky? Za čtrnáct dní mám jet do Maďarska, pas mám propadlý,
pustí mě tam na nějakou náhradní občanku? Anebo mám raději
žádat o nový pas? Dají mi pas, když nemám občanku? Začal jsem
se potit hrůzou. Těch zmařených hodin, těch zmařených dní,
těch cest! Chodit po úřadech je pro mě (stejně asi jako pro
mnohé z vás) jeden z nejhorších trestů. Je lepší přijít o
peníze než podstoupit tohle martyrium. O peníze asi přijdu
taky, bůhví, co si někdo za těch pár hodin už stačil na moji
kartu nakoupit.
Konečně jsem byl doma. Běžel jsem k telefonu, vedle něhož se
válely věci, které jsem předtím vyházel z kabely Odsunul jsem
je vztekle, knížky připravené jako dárky se rozlétly, a v tu
chvíli jsem uviděl, jak s nimi vylétává – moje náprsní taška.
Byla tam. Zřejmě jsem ji vyndal zároveň s peněženkou, aniž
jsem si to uvědomil. a strčil do tašky zároveň s knížkami.
Zapadla mezi ně a já už ji nepostřehl.
Ta úleva, že nebudu muset běhat po úřadech! Ta blaženost, to
štěstí! Mám rád všechny lidi. Odpouštím všem, co mi kdy
ublížili. Miluju paní bankéřka, která při pohledu na
vyplašeného zmatkáře (tedy na mě) mu kartu moudře
nezablokovala.
Poučení? Nemáte pro svého milovaného dárek k narozeninám?
Schovejte mu tašku s dokumenty, a až si bude nejvíc zoufat,
objevte ji a slavnostně mu ji předejte. Určitě ji nemusíte
zabalit ani převázat mašlí, stejně to bude nejnádhernější
dárek, který dostane. |
