|
|
Byron v Interlakenu a Holmesův hrob
 „Jako
ve snu!“ měl vykřiknout lord Byron při pohledu z Interlakenu
na vrcholky Eigeru, Mönchu a Jungfrau. „Kdo nenavštívil
krajinu v okolí Interlakenu, nezná Švýcarsko!“ napsal
skladatel Felix Mendelssohn v dopise své matce. Marku Twainovi
se Jungfrau v podvečerní hře barev, stínů a tvarů jeví jako
látka pro sen, který nepochází z této země.
Švýcarsko se na konci 18. století stalo jednou
z nejvýznamnějších literárních krajin v Evropě. Helvetské hory
a jezera vstupují do Goethových, Byronových a Shelleyho textů,
do obrazů Williama Turnera. Neklidné duše romantiků ve
Švýcarsku nalézají dramaticky rozervanou, a tedy s nimi
spřízněnou krajinu. Byronův hrdina Manfred hledá, znechucen
životem, smrt v nedotčené majestátní přírodě velehor. Chce se
vrhnout do hlubin z vrcholu Jungfrau.
Analýza jedné vraždy
V Interlakenu se odehrála i událost, která vstoupila do dějin
psychoanalýzy. Dne 1. září 1906 se ruská revolucionářka Taťána
Leonťjevová pokusila zavraždit Petra Durnova, jednoho
z nejnenáviděnějších a nejkrutějších carských úředníků. Durnov
byl právě na dovolené v hotelu Jungfrau v Interlakenu.
Revolucionářka však omylem zabila jiného muže, který byl
carskému úředníkovi podobný. Psychoanalytik Fritz Wittels
vypracoval analýzu tohoto činu. To, že vražedkyně měla na sobě
nové šaty, vyložil jako přípravu na symbolický sexuální akt
uskutečněný pomocí revolveru Browning, známého symbolu
mužského pohlavního orgánu. A to, že Leonťjevová při tělesné
prohlídce na úředníky plivla, vysvětlil jako její symbolickou
snahu být pannou. Dějiny psychoanalýzy obsahují bizarní
epizody.
Zápas nad vodopádem
 Autora
článku i rozhlasového pořadu v Interlakenu provázel Rostislav
Novak, Čech, který se ve Švýcarsku usadil po osmašedesátém. Z
Interlakenu se ve Víkendové příloze stanice Vltava (sobota 10.
listopadu, ČRo 3 – Vltava, 9.00) vydáme do nedalekého městečka
Meiringen, v jehož blízkosti se nalézají Reichenbašské
vodopády, dějiště posledního zápasu Sherlocka Holmese s
ďábelským profesorem Moriartim. Střetnutí dvou gigantů dobra a
zla na římse nad vodopádem, které 4. května 1891 skončilo
detektivovou smrtí, je zaznamenáno v Doylově povídce Poslední
případ. Oba zápasící muži spadli do propasti a pád nepřežili.
(Sherlock v roce 1903 na nátlak čtenářů vstal z mrtvých, ale
to už je jiný příběh.)
Meiringen a nedaleké Reichenbašské vodopády vstoupily díky
pobytu Arthura Conana Doyla do světové literatury. Městečko se
stalo Mekkou Sherlockových příznivců – každý rok 4. května,
v den výročí detektivovy domnělé smrti, se jich k vodopádu
dostaví hojný počet.
„Dlouhý pás zelené vody, neustále se s rachotem valící dolů, a
hustá, dýmající záclona vodní tříště, stoupající stále vzhůru,
obluzují člověka svým ustavičným hřmotem a sykotem…“ Tak Doyle
popisuje Reichenbašské vodopády. Dnes nevyvolávají tak
velkolepý dojem, vody je méně než na konci 19. století, ubrala
ji vodní elektrárna nad vodopády. Skalní římsa, kde se zápas
odehrál, je označena křížkem.
Co vypátrali holmesologové
V Meiringenu můžeme pokračovat ve výpravě v Holmesových
stopách. Na náměstí Arthura Conana Doyla najdeme Holmesovu
sochu a v podzemí bývalého kostela je umístěno muzeum slavného
detektiva, ve kterém je rekonstruován jeho přijímací pokoj
z londýnské Baker Street.
Doylův Poslední případ začíná odstavcem: „Třetího května jsme
doputovali do vesničky Meiringen, kde jsme se ubytovali
v hostinci Englischer Hof, který tehdy vedl Peter Steiler
starší. Byl to inteligentní muž a mluvil výborně anglicky,
poněvadž pracoval tři roky jako číšník v hotelu Grosvenor
v Londýně. Na jeho radu jsme se odpoledne čtvrtého května
vydali společně na túru.“
Holmesologové zjistili, že Peter Steiler z povídky měl
předobraz ve švýcarském hoteliérovi Alexandrovi Steilerovi
ze Zermattu a že hostinec Englischer Hof je ve skutečnosti
dodnes existující hotel Du Sauvage, jehož ředitelem je
Ferdinand T. Salverda, přední švýcarský holmesolog, náš
průvodce v krajině spojené s pobytem Sherlocka Holmese.
Jiří Kamen,
redaktor ČRo 3 – Vltava
Foto Karel Kerlický |
