|
|
 Ivan
Kraus,
spisovatel
Srdečné pozdravy
Myslím, že nejsou zdaleka tak srdečné, jak by se na první
pohled zdálo. Když člověk ví, že má napsat kolem padesáti
pohledů a poslat je lidem, kteří mu také poslali pohled, ví,
co ho čeká.
Žena tráví hodně času v obchodech, protože chce vždy koupit
pěkné pohledy. Někdy mám dojem, že by bylo snadnější zjistit
si předem místo, kde mají pěkné pohledy, a pak jet raději tam.
Žena je však trpělivá a jde na věc systematicky. Vždy si
poznamená, komu který pohled posílá, protože se poučila se
strýcem. Ačkoli je to celkem milý člověk, jednoho dne nás
přestal navštěvovat. O Vánocích nám pak přál vše nejlepší jen
na obyčejném linkovaném papíře, přestože nám vždycky v tu dobu
posílal obrázek zimní Prahy. Pochopili jsme, že nám linkovaným
papírem chce dát něco najevo.
Ukázalo se, že jsme mu omylem poslali třikrát za sebou stejný
pohled Paříže, kdežto ostatní příbuzní (jak strýc namátkovou
kontrolou zjistil), dostali obrázky různé.
Od té doby si žena dává pozor a vede si přesné poznámky o tom,
komu poslala jaký obrázek. Zejména blízkým příbuzným je třeba
poslat různé motivy. Občas se stýkají a jen těžce by nesli,
kdyby zjistili, že dostali všichni stejnou Eiffelovu věž.
Někdy žena napíše na pohledech dopis. Spotřebuje k tomu účelu
více pohlednic, které vždy očísluje, aby se ten, komu jsou
obrázky určeny, v dopise vyznal. Jednou z toho byly pěkné
komplikace. Zničeho nic jsme dostali pohled z Poděbrad s
následujícím textem: Kde je 3a? Zdraví Andulka
Druhého dne přišlo černobílé Staroměstské náměstí. Stálo na
něm: Co se stalo s 2b? Alois.
Ukázalo se, že si žena spletla adresáty, když pohledy
číslovala.
Většina pohledů, které jsme dostali, hovoří o tom, že někomu
vypršela dovolená. Často se dozvídáme, že někde, kde už bylo
týden zataženo, svítí sluníčko. Občas sice nemůžeme rozluštit
podpis, ale to nevadí. Víme, že někde je jasno. Jindy
dostaneme pozdrav z „rozkošné dovolené“, která zřejmě pisateli
nevypršela, ale kterou patrně celou strávil psaním pohledů.
Nevím, jak může někdo prožít „rozkošnou dovolenou“, když musí
psát pohledy. Snesl bych i průměrnou dovolenou a považoval
bych ji za pěknou v okamžiku, kdy bych zjistil, že široko
daleko není žádný obchod s pohlednicemi a že v místě byla
zrušena pošta.
Jinou věcí, kterou nemám rád, je podepisovat se na pohledy
druhých lidí, kteří mi to nabídnou jen proto, že jsem jim v
hotelu půjčil tužku. (Mařenko, ten pán, co se podepsal dole,
je spisovatel a má hodně tužek.)
Také nemám rád, když se na pohledy malují šipky a hvězdičky.
Jeden takový jsme dostali nedávno. Na obrázku byla šipka
směřující k malému okénku hotelu. Pod šipkou bylo sdělení:
„Tady jsme měli bydlet. Zdraví Lucie."
Ženu zpráva zneklidnila a začala hned přemýšlet, kde bude teď
ubohá Lucie bydlet. Projevil jsem se jako hrubec a asociální
tvor.
Řekl jsem, že je mi to jedno. Žena řekla, že to je pro mne
typické a že svět je plný lidí, jako je Lucie. Řekl jsem, že
jen doufám, že nám nenapíší podobná sdělení.
Nejhorší to bylo s Janou. Dostali jsme dvakrát pohled, pokaždé
se stejnou zprávou: LIBÁ JANA.
„Co s ní máš?“ ptala se mne žena.
„S kým?“ divil jsem se.
„Nedělej, že nevíš, o kom mluvím! S tou Janou!“
„Žádnou neznám.“
„Nelži,“ řekla žena, která tvrdí, že každý muž nějakou Janu
zná, i když říká, že to není pravda.
„To by tě nelíbala!“
„Kdo říká, že mne líbá?“
„Ona!“ řekla žena.
„A co když nemá na mysli mne a líbá tebe?“
„Mě by žádná Jana nelíbala!“
Teprve když jsem jí připomněl, kdo všechno ji líbá, uklidnila
se. Šlo o řadu tet, strýců, sestřenic a bratranců.
Nedávno jsme dostali pohled z Říma. Stálo na něm: SRDEČNĚ
ALBERT.
„Co srdečně Albert?“ ptala se mne žena.
Vysvětlil jsem jí, že hudebníci hrají, dělníci pracují, metaři
metou. A Albert prostě srdečně.
Shodli jsme se, že může nejen srdečně, ale i vřele. Také
přátelsky nebo radostně. Pouze v jednom případě bychom pohled
nemohli přijmout.
Kdyby na něm byla zprava, že ALBERT NEPODMÍNĚNĚ.
S něčím takovým nechceme nic mít.. |
