|
|
Dvojctihodné koláče pro neviditelné herce
„Tak tohle máte od posluchačky z Moravy,“ přinesla do zákulisí
Divadla U Hasičů režisérka Yvona Žertová mísu nadýchaných
žlutých koláčů. Voňavý dárek předznamenal atmosféru, v níž se
v sobotu 13. října neslo vyhlášení 11. ročníku ankety
Neviditelný herec. V této anketě se nehlasuje o celebritách,
ale jde o vyjádření vděku za posluchačské zážitky. A kde je
psáno, že vděk musí mít podobu hlasovacích lístků?
Půl hodiny před začátkem přímého přenosu Toboganu Českého
rozhlasu 2 – Praha nebylo u divadelní pokladny k hnutí.
Pozdravit své oblíbené herce přijeli lidé z celé republiky.
Mnozí se v hledišti vítali jako staří známí: Neviditelný herec
je jednou za rok, ale Tobogan má mnoho stálých příznivců,
kteří chodí každou sobotu „na Aleše Cibulku“.
 Bez
make-upu, bez playbacku
Proč tomu tak je, ukázal moderátor krátce před jedenáctou
hodinou. Atmosféra v plném sále byla lehce nervózní, přece jen
přímý přenos je přímý přenos a stát se jeho účastníkem, třeba
jen v roli diváka, není jen tak. Dění v sále navíc sledovala
kamera: Český rozhlas z přenosu pořizoval záznam, který si
můžete pustit na
www.rozhlas.cz/multimedia.
Cibulka ale své práci rozumí: za pár minut přivedl obecenstvo
tam, kde ho chtěl mít. V okamžiku, kdy se ozvala znělka,
uvolněné, a přitom soustředěné publikum a s ním půl milionu
posluchačů stanice Praha očekávalo slavnostní vyhlášení
nejoblíbenějších rozhlasových herců a hereček sezony
2006/2007.
Ale ten, kdo by očekával strohé, formální představení
nominovaných, vyhlášení pořadí a dojaté proslovy vítězů, byl
by notně udiven, kdyby poslouchal neuvěřitelné zážitky Taťjany
Medvecké z dabování filmového hororu, vzpomínku Blanky
Bohdanové na to, jak ve třiceti letech začala hrát Manon
Lescaut, přiznání Barbory Hrzánové, že slyší na jméno Helenka
Součková, či zkušenosti Pavla Soukupa s dopravními policisty.
Slavnost ze všeho nejvíc připomínala setkání dobrých známých.
Lidí, kteří se obejdou bez make-upu a playbacku a kteří daleko
víc dají na upřímnost a bezprostřednost. Právě to jsou
vlastnosti, na které je rozhlasový mikrofon mimořádně citlivý.
Ne náhodou k sobě přitahuje určitý druh herců a ne náhodou ti
nejlepší z nich následně přitahují k rozhlasovým přijímačům
určitý druh posluchačů.
Jan Hartl získal vítězství na základě četby z pamětí
skladatele Dmitrije Šostakoviče. Taťjana Medvecká zvítězila
díky četbě z knihy Zuzany Švabinské Světla paměti. Druhé místo
obsadili Blanka Bohdanová s četbou z knihy Arta Paasilinny
Stará dáma vaří jed a Pavel Soukup s četbou románu Klause
Manna Bod obratu. Barbora Hrzánová a Jiří Štěpnička bodovali s
podobným typem pořadů.
Vztah, který zavazuje
Všechno jsou to krásné texty, ale méně atraktivní (tedy
zábavné či populární) téma si lze už jen stěží představit.
Nezaměňujme proto uvolněnost a neformálnost oné sobotní
slavnosti s lehkovážností či povrchností! Ve skutečnosti
postihovala něco velmi důležitého: vztah ke slovu je stejně
zavazující jako vztah k lidem. Je-li v nich přítomna úcta a
láska, nač se trápit se škrobeností a upjatostí.
 Přesně
to vystihl vítěz mužské kategorie Jan Hartl v dopise, který
zaslal jako omluvu své nepřítomnosti: „Byl bych moc rád,
kdybyste věděli, jak velkou radost mám, že lidi ty
Šostakovičovy paměti poslouchali. Hlavně proto, že ještě někdo
takovéhle věci v rádiu vůbec poslouchá, a tak pečuje o to, aby
se naše fantazie ubitá prefabrikáty všeho druhu aspoň na
chvilku vzpamatovala. Když člověk týden sedí zavřený ve studiu
jen s tou horou papíru, nablízku jen tři spřízněné duše v
režii, připadá si našinec beznadějně osamocný. Ale pak, díky
téhle vaší anketě, zjistí, že ta samota byl jen čirý klam,
poněvadž tam s ním vlastně už byli ti, kdo to později
poslouchali. A tohle zjištění pro mne znamená radost, za
kterou jsem moc vděčný.“
My také, pane Hartle, paní Medvecká a všichni ostatní
„neviditelní herci“, režiséři, dramaturgové a zvukoví mistři!
Milan Pokorný
Foto Jarka Šnajberková |
