|
|
 Ivan
Němec,
publicista
Být pro sebe stačí, Peer Gynte
Když si loňského roku celý kulturní svět připomínal, že
uplynulo sto let od smrti velkého dramatika Henrika Ibsena,
nastudovala k tomuto výročí režisérka Českého rozhlasu Hana
Kofránková jeho dramatickou báseň Peer Gynt, která osobitě
líčí lidské bloudění při hledání životních hodnot. Její
reprízu uvedla stanice Český rozhlas 3 – Vltava 6. října.
Přestože Peer Gynt patří k nejznámějším Ibsenovým dramatům, je
to hra, jejíž inscenování není nikterak jednoduché ani na
jevišti, natož pak v rozhlase. Drama má komplikovanou stavbu,
kdy v mozaikovitých obrazech přechází jedna scéna do druhé,
příběhy reálné se střídají s obrazy snovými i pohádkovými. Je
to hra plná symbolů a probíhá převážně ve verších, jejichž
málokdy porušované rytmické a rýmové schéma hrozí
monotónností, a zároveň nabízí řadu interpretací, jež svádějí
k zjednodušení.
Navzdory tomu, že nemluvím o divadelní inscenaci, ale
rozhlasové hře, si dovoluji tvrdit, že Hana Kofránková
dokázala probudit v posluchačích tolik fantazie, že jim svým
Peer Gyntem připravila krásnou a barvitou podívanou. Nejenže
se vyrovnala s formálními a interpretačními úskalími dramatu,
ale také dokázala, že sto čtyřicet let stará hra může být i
dnes výsostně aktuální. Slyšíme-li slova „...tady zatraceně je
každý jenom sebou sám! (...) Uzavřen v sudu svého já, ponořen
do své vlastní šťávy, zazátkován svým vlastním já...“, nechce
se člověku ani věřit, že je autor vyslovil před půldruhým
stoletím.
Režisérka
pracovala s výborným překladem Josefa Vohryzka a Josefa
Brucknera, který spolu s dramaturgem Martinem Velíškem
upravila do podoby rozhlasové hry. Časově neobvyklý,
dvouhodinový rozsah této promyšlené úpravy poutal především
svou neustálou dynamickou dramatičností a spádem. Kofránková
toho dosáhla především náročnou prací s herci a veršem, pro
jehož významově přesné rozkrytí a plně pochopený přednes
čerpala nejen ze svého hlubokého teoretického zázemí, ale i
z vlastních praktických zkušeností, jimiž je jako interpretka
vybavena tak, jak málokterý režisér široko daleko. Použitím
rozmanitých zvukových prostředků dokázala navodit nejen
tajemnou a strašidelnou pohádkovou atmosféru některých obrazů,
ale obdivuhodně vypracovala i scény dramaticky vypjaté.
Střídmě a přesně zacházela s Griegovou hudbou, z níž použila
jen krásný vůdčí motiv, jímž doprovázela pouze výstupy
Solvejg.
Peer Gynt Ivana Trojana je postavou o více vrstvách. Zdaleka
to není jen nezodpovědný hrdina, tlučhuba a prášil, jak se
obvykle charakterizuje. Je sice egocentrik, ale navzdory mnoha
svým slabostem a rozkolísanosti zůstává svou zaujatou
paličatostí mnohdy sympatický. Trojanův hrdina je vzdorovitý,
ale také toužící a milující, svůdný a svádějící, v jehož
vztahu s něžnou a milou Solvejg (Dana Černá) pulsuje něžnost i
erotika. Scéna, v níž Peer Gynt rozmlouvá s umírající matkou,
kterou skvěle vytvořila Jiřina Jirásková, patří k vrcholným
místům dramatu.
Ibsenův Peer Gynt v režii Hany Kofránkové může posloužit nejen
jako doklad vysoce zaujaté herecké práce, z níž se rodí
skutečně velké výkony, ale i jako příklad neutuchající
emocionality a fantazie, kterou nepřestává obdivuhodně
probouzet dobře udělaná rozhlasová hra. |
