Číslo 44 / 2007.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s primabalerínou.
Dariou Klimentovou.

 


 

 

 

Lehký pocit cizoty

Edgar Dutka (*1941) do české literatury vstoupil jako jisté překvapení v poměrně pozdním věku, i když měl k literatuře blízko jako scenárista, který se podílel na více než čtyřicítce loutkových a kreslených filmů. Obě jeho předchozí knihy U útulku 5 (2002) a Slečno, ras přichází (2004) zaujaly čtenáře i kritiku. Za druhou knihu obdržel v roce 2005 Státní cenu za literaturu. Prozatím poslední a poměrně útlá autorova knížka Staženi z kůže ze tmy vycházíme (Torst) přináší deset povídek z totalitního období. Příběhy nejsou zatíženy přílišným vysvětlováním. Dutka je předkládá jakoby viděné okem kamery, zaznamenávané, odněkud vytrhávané podobně jako jejich hrdinové. Patrná je jeho osobní zainteresovanost na tématu. Důležité je, že se jedná o konkrétní příběhy konkrétních lidí a o jejich malé tragédie. Z těch pak vyrůstá tragédie širšího rozsahu, postihující celou společnost. Pocit vytržení a odcizení se prolíná celou knihou a vytváří z ní v tomto ohledu jakýsi harmonický celek. U některých z povídek jsem měl dojem, že se jedná o naznačená torza delších textů. Spíše však jde o schopnost autora zbytečně nedopovídat a ponechat prostor pro představivost čtenáře.

Vedle sebe tak leží příběhy kata Milady Horákové, muže pokoušejícího se o přechod státní hranice, dámy stárnoucí v osamění ve Vídni, psychiatra, který musel ustoupit přizpůsobivějšímu kolegovi... Jako by doba v Dutkově interpretaci neumožňovala vznik vyprávění bez nádechu osobní tragédie. Téma krutosti, opuštěnosti, cizoty se nakonec stává poněkud stereotypním a ztrácí na vypovídací síle.

Možná, že právě přílišné očekávání třetí autorovy knihy nakonec přineslo drobné zklamání. Nejde o literární událost sezony, byť příběhy jsou dramatické a řemeslně dobře zvládnuté, napsané živým jazykem.

Povídky uvádí motto: „Staré smetí. Celá léta jsme ho zametali pod koberec. Teď jsme si pořídili nový. Ode zdi ke zdi.“ Chápu autorovy obavy z podobného zametání minulosti, ale osobně bych si od něj raději přečetl příběhy, které by se odehrávaly mimo období od února 1948 do počátku devadesátých let. Přece jen již začíná jít o svým způsobem vyčerpané téma.

Pavel Kotrla, literární kritik


  Rozhovor s Dariou Klimentovou            Jak to vidí Ivan Kraus           Dvojctihodné koláče pro neviditelné herce