Číslo 44 / 2007.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s primabalerínou.
Dariou Klimentovou.

 

 

 


 

 

 

 

 

Ve víru tance se skvějí všechny barvy

Česká televize pokračuje v záslužném uvádění filmů Alexandra Sokurova, vesměs značně výlučných a vyžadujících notnou vstřícnost. Sokurov však natočil i snímek divácky stravitelnější, byť ně vždy plně srozumitelný. Ruská archa (čtvrtek 1. listopadu, ČT 2, 21.40), připravená ve složité mezinárodní koprodukci, totiž předpokládá obeznámenost s dějinami a jejich důležitými tvářemi.

Rozsáhlá plesová sekvence připomíná rej tanečníků z Ejzenštejnova Ivana HroznéhoŠpičková snímací technika tvůrci dovolila natočit celý film jakoby v jednom nepřetržitém záběru, kdy volně se pohybující kamera proplouvá jednotlivými sály petrohradské Ermitáže, obhlíží tamější umělecké skvosty i davy lidí, aniž by se nechávala svazovat časovým vymezením. Před našima očima doslova defilují poslední staletí moderních ruských dějin. Oko kamery totiž zastupuje pohled současného Rusa (jehož nikdy nespatříme), jenž se záhadným nedopatřením propadl do minulých epoch, jimiž většinou může procházet, aniž by si jeho přítomnosti někdo všiml.

Tento nespatřený ruský patriot se stává jakýmsi svérázným průvodcem jinému „propadlíkovi odjinud“, francouzskému diplomatovi z počátku devatenáctého století, jenž udiven – už tím, že náhle rozumí a mluví rusky – přihlíží zákrutům ruské minulosti v širokém rozpětí až k dnešku, jak napovídají současní návštěvníci i soudobé vedení Ermitáže. Avšak je nepochybné, že režiséra více okouzlují technické vymoženosti nežli přinášená výpověď.

Nepochybnou předností filmu je inscenační suverenita, která ani na okamžik nezakolísá. Sokurov bravurně zvládá postupné představování lidí ocitnuvších se před kamerou, která případně zvěční jakoby náhodně zachycené repliky. Vyvrcholení přináší rozlehlá plesová sekvence (hudebně ji podkresluje mazurka z Glinkovy opery Ivan Susanin), kdy se kamera coby převtělení bezcílně bloumajícího hrdiny proplétá v tančícím davu. Detailně si prohlíží jednotlivé tanečníky, aby vzápětí zaostřila na celý orchestr a z nadhledu sledovala víření jásavě světlých dámských toalet, které se prolínají s tmavými uniformami mužů. Filmovému znalci se okamžitě vybaví podobně rozvířený a snad ještě expresivněji inscenovaný rej tanečníků v proslulé barevné sekvenci z druhého dílu Ejzenštejnova Ivana Hrozného...

Jan Jaroš, filmový publicista

Foto archiv


  Rozhovor s Dariou Klimentovou            Jak to vidí Ivan Kraus           Dvojctihodné koláče pro neviditelné herce