|
|
Michal
Horáček, textař, básník a producent
Loni umřel Petr Hapka, váš dávný blízký spolupracovník.
Odvíjela by se vaše textařská dráha jinak, kdybyste se před
třiceti lety nepotkali?
Nepochybně by se odvíjela úplně jinak. Z mnoha důvodů.
Jedním z prvních je, že Petr Hapka na rozdíl od jiných
skladatelů vítal skutečnost, že člověk přinesl hotový text.
A ten pak zhudebňoval. To tu dodnes není zvykem, na rozdíl
od Slovenska, kde už v osmdesátých letech Boris Filan nebo
Kamil Peteraj psali text jako první. Když dostanete
takzvanou svahilštinou nazpívanou píseň, kde slabiky
vytvořil skladatel, tak vlastně jen vyplňujete křížovku. To
jsem vždy cítil jako obrovské omezení. Petr Hapka byl ten,
kdo to sám chtěl jinak. Kdo ví, jestli bych tenkrát někoho
jiného takového našel. To, že jsme spolu mohli třicet let
pracovat, že jsme si padli do noty, je samozřejmě jedna ze
zásadních událostí mého života.
Petr Hapka umřel po dlouhé nemoci. Skládal ještě v těch
posledních letech?
Občas, byly to takové záchvěvy. Vždycky jsem si ten motiv
aspoň nahrál na mobil a přemýšlel, jestli by se s tím nedalo
něco dělat. Pořád jsem mu dával texty – tak šestkrát,
protože je pětkrát ztratil. Ale už neměl síly. Bylo mi to
moc líto. Kdyby byl pořád fit, v plné formě, tak bych s ním
klidně dělal až do své smrti. Je škoda, že Petr umřel. Ale
neznamená to, že odešel.
Jak to myslíte?
Hapkova smrt, to není žádná tečka. Mým velkým přáním je, aby
jeho písně žily dál. Proto chci až do konce života
každoročně šestého ledna pořádat koncert s názvem Děkujeme,
Petře Hapko. Nebudeme ho připomínat muzeálním způsobem, chci
zvát stále nové interprety, kteří by jeho písně podávali
jinak. Současně chystám na první výročí jeho odchodu 25.
listopadu 2015 velké setkání v O2 areně. Bude se jmenovat
Petr Hapka žije! a kromě mých stálých spolupracovníků
Františka Segrada, Lenky Nové, Ondřeje Rumla a mojí dcery
Ruth by tu měli zpívat ještě Jarek Nohavica, Lucie Bílá,
Aneta Langerová, Jana Kirschner, Szidi Tobias a Vojta Dyk.
Zvykl jste si produkovat svá alba od začátku do konce. Kdo
měl ale poslední slovo ve vašem posledním projektu – albu
villonských balad zhudebněných Michalem Pavlíčkem a
nazpívaných Richardem Müllerem?
Vůdčí osobností byl Michal, nicméně on je přístupný
jakýmkoli návrhům i kritice. Když jsem mu řekl, že se mi
jedna píseň nelíbí, byl tak velkorysý, že souhlasil s tím,
aby na desce nebyla. I když on sám by ji tam dal. Svým
způsobem jsem si na téhle desce odfrknul, bylo příjemné, že
jsem nemusel myslet úplně na všechno.
Michal Pavlíček je vyhlášený puntičkář, profesionál. Jak
velký rozdíl byl dělat desku s ním a s Petrem Hapkou?
Michal si neodpouští. Od Hapky se liší úplně ve všem. Zmínil
jste jeho profesionalitu, tu dochvilnost, náročnost – to
Hapka na sebe vůbec náročný nebyl… Ale liší se i umělecky.
Pavlíček nikdy nebude naplno autorem šansonů, vždycky v něm
bude ten rockový důraz. Pro mě ale bylo příjemné zjistit, že
i v té Pavlíčkově hudební víře se může narodit něco, co
vzbuzuje emoce.
Jaké bylo znovu spolupracovat s Richardem Müllerem?
Ne úplně jednoduché. Žije v Bratislavě, my v Praze. A taky
už nezpívá tak jako před pětadvaceti lety. Museli jsme tomu
přizpůsobit repertoár alba. Richard vede svůj velký zápas,
osobní i profesní, což taky klade na jeho spolupracovníky
určité zvýšené nároky.
To album se jmenuje Sociální síť. Co vás na Facebooku a
jiných společenských sítích zajímá?
To, jak se na nich člověk prezentuje. Facebook nevypovídá o
tom, jací jeho uživatelé skutečně jsou, ale jak chtějí, aby
je ostatní lidé vnímali. Zajímá mě to z antropologického
hlediska. Tradici stylizovaných deníků a dopisů tu máme už z
18. století, třeba takové paměti Františka Vaváka. Je
zajímavé tu stylizaci sledovat na současných textech,
zjišťovat, jaké akcenty tomu kdo dává, ať už dobové, nebo
osobní.
Dalším vaším aktuálním projektem je čtení z vašich Dopisů z
lásky a nenávisti – nikoli v autorském provedení, nýbrž v
podání zpěváka Františka Segrada. Proč jste se rozhodl
svěřit své texty právě jemu?
Původně jsem je chtěl načíst sám, ale i já na sebe dokážu
být přísný, a tak jsem došel k tomu, že na rozdíl od Segrada
nemám hlasové charisma, ten krásný vypravěčský hlas. On může
zpívat píseň, vyprávět historku, ale taky může namluvit vlka
v pohádce Tři bratři. Ten Frantův vlk je jednou z
nejvýraznějších postav filmu, což už něco znamená. A když
může dělat vlka, tak může číst Dopisy z lásky a nenávisti.
Byla práce ve studiu v něčem náročnější, než když natáčíte
hudbu, písně?
Mluvené slovo je daleko těžší, než by člověk řekl, protože
na nahrávce je slyšet každé polknutí. Docela mě těší, že
jsem se nachomýtnul i k tomuto žánru, protože to je
nemilosrdné prostředí. A já mám rád, když je to těžký. Těší
mě, že se tou nahrávkou vracíme k něčemu, co dřív bylo
obvyklé. Za dávných časů se ve světnici zapálila svíčka a
vyprávěly se příběhy. Nebo se četly – pokud byl tedy v
místnosti někdo, kdo číst uměl. To staré vypravěčství by
byla škoda opustit, zvlášť v dnešní době, kdy se na nás sice
valí nekonečné množství hlasů a informací, jenže není chvíle
na to, ponořit se do příběhu.
Poslouchal jste jako kluk rádio?
Jistě a rozhlas ve mně zůstává jako něco důležitého.
Vzpomínám na velké hlasy skvělých herců, jako byli Voska,
Lukavský, Pivec. To, co vyprávěli, jsem si musel
představovat, oni mě jen pozvali do situace. Že někdo jde
lesem nebo jede na koni, to jsem si musel promítnout sám,
jako spoluautor. A tohle spoluautorství je strašně důležité.
Nepřemýšlel jste o tom, že by vaše dopisy četl nějaký velký
herec současnosti – třeba Viktor Preiss?
Proč? Pro mě je velký hlas současnosti Franta Segrado.
Upravoval jste ty dopisy před natáčením? Přece jen jsou
některé staré čtvrtstoletí.
Už když jsem řešil, jestli je vydat knižně, musel jsem si
poctivě odpovědět, že ne. Dopisy z lásky a nenávisti se
staly legendou a legendám se stává, že nejsou dost pevně
ukotvené. Psal jsem je v době, kdy jsem byl mladý a
nevzdělaný, jsou tam myšlenkové chyby, za které bych se
dneska zkritizoval. A tak jsem na audioknihu vybral jen
dopisy, které přetrvaly – a i ty jsem upravil. Snad je to
legitimní.
Loni jste Františku Segradovi připravil i sólovou desku, na
níž se opět objevila i píseň Praha, kterou jste natočil už
na CD Tak to chodí – s lídrem kapely Traband Jardou
Svobodou. Ta deska zapadla, přestože skvělých písní je na ní
víc. Jak moc se vás jako autora dotýká, když něco z vaší
tvorby zůstane opomenuto?
To, že zrovna album Tak to chodí opravdu nebylo úspěšné, mě
docela mrzí, protože si myslím, že je jiné a zajímavé. Jarda
Svoboda je pro mě jeden z nejzajímavějších tvůrců žánru,
navíc je to jeden z nejchytřejších a nejpoctivějších lidí,
co vůbec znám. Je radost s ním pracovat. Mám to album rád a
hodně z něj hrajeme na koncertech. Taky písničku Praha. A
zjistil jsem, že Franta Segrado ji už zpívá úplně jinak a že
je mnohem silnější. Proto jsem ji na album dal. Mohl jsem
zařadit jiné písně, měli jsme jich dost. Ale radši jsem ve
dvou případech upřednostnil starší písničky, protože prošly
nějakým vývojem a je to na nich vidět. Vedle Prahy je to
ještě skladba Něco hezkého.
František Segrado se stal v posledních letech vaším erbovním
zpěvákem. Kteří další interpreti jsou pro vás osudoví?
Samozřejmě Hana Hegerová. To byla zpěvačka, která mě – vedle
Hapky – katapultovala do povědomí lidí. Nelze ji nezmínit na
prvním místě. Pak Michael Kocáb, který do našich písní
přinesl něco úplně jiného než Hegerová, po mém soudu
osvěžujícího. A Ríša Müller, v plné formě, mladosti a
přetlaku, byl jak gejzír. Líbí se mi v podstatě i to, jak
moje věci zpíval Dan Landa, a mám rád i pojetí Szidi Tobias
a Jany Kirschner. Připustíme-li, že v některých momentech
může být populární hudba uměním, pak zvlášť Janě Kirschner
sluší označení umělkyně.
Spoustu interpretů jste sám objevil. Těch si vážíte míň?
Právě že ještě víc! Lenka Nová a Franta Segrado mohli být
dávno velkými osobnostmi a všichni by je tak asi vnímali,
jenže holt neměli to štěstí. Nebo třeba dlouho hvězdami být
nechtěli. Ale jak se ukázalo, jsou na tom umělecky úplně
stejně jako ta velká jména.
Neznámé hlasy a tváře přinesl zvláště váš projekt Český
kalendář, v němž jste pracoval s básnickým útvarem
villonských balad. Proč zrovna tato forma?
Kvůli její náročnosti. Myslím si, že právě pracnost může být
důvodem, proč už se dneska skoro nepíše v rýmech. Chraňbůh,
že bych ale kritizoval poezii, která není v rýmech. Důležité
je jenom to, aby byla silná. Poezie je taky pokladnice
dobrého vyjadřování, kterou musí mít každý národ v každé
době. Takže proto Český kalendář, proto villonská balada.
Chtěl jsem zjistit, čeho je řeč schopna.
Milan Šefl, publicista
Foto Herbert Slavík
a Martin Malý
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 18. 5.
|
