Číslo 22 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s textařem.
Michalem Horáčkem.

Kde by se dalo žít...

Minulý týden jsem navštívil dvě města, v nichž jsem nikdy nebyl – Londýn a Jesenici u Rakovníka. Do Londýna jsme se ženou vyrazili za dcerou, která tam teď studuje, do Jesenice mě pozval místní truhlář, nadšený muzejník a kulturní aktivista, abych tam zazpíval.

„Poprvé přijet do Paříže a cítit, tady jsem někdy byl...“ kdysi napsal básník Pavel Šrut a zhudebnil to Petr Skoumal. A mně se ta písnička jen s pozměněným názvem města jaksi sama rozezpívala v hlavě, když naše letadlo kroužilo nad britskou metropolí a chystalo se přistát. A taky jsem se tak po celé tři dny cítil. Písničky, knížky, filmy, vyprávění přátel, to všechno vytvořilo obraz Londýna v mé hlavě už dávno, v dobách, kdy jsme si mysleli, že nikdy nebudeme cestovat. Teď jen zbývalo trochu si to město ohmatat, prochodit, uvědomit si jeho skutečné rozměry, ověřit si, zda představy odpovídají skutečnosti, svézt se omnibusem, vyfotografovat strážníka... Připadal jsem si trochu jako hrdina filmové komedie Večírek, kterého hrál Peter Sellers: taky jsem se připitoměle usmíval a líbilo se mi vlastně všechno. Ke štěstí mi stačilo jen to, že Londýn skutečně existuje a je to zase jedno z těch míst na této planetě, kde by člověk mohl klidně žít, kdyby se tam býval narodil, uměl pořádně anglicky a neslíbil, že přijede hrát do Jesenice u Rakovníka.

Moje nadšení poněkud zchladila dcera, když vyprávěla, jak se tu v zimě téměř netopí, a trochu mě šokovala i cena, kterou jsme zaplatili za oběd v Camdenlocku. Jak kdysi napsal Jiří Suchý, z těch peněz by mohl člověk žít týden a ještě by si koupil kolo... Ale Londýn je přes to všechno prostě krásný a vy všichni, kteří jste tam byli dávno přede mnou, to víte líp než já.

Do Jesenice jsem se vydal o tři dny později. Kličkoval jsem středočeskými vesničkami po úzkých asfaltkách a dával pozor, aby mi nevběhl pod auto zajíc nebo ze zahrádek kočka. Také na Rakovnicku mi všechno připadá důvěrně známé, jako bych tam všude už někdy byl, jenže tentokrát je to pochopitelnější: pochází odtamtud jedna část mých předků.

„Vítejte téměř v Sudetech,“ zažertoval můj hostitel, když jsem konečně dorazil do jeho domu. Část rozsáhlého objektu tvoří i nově vytvořené muzeum Jesenická továrna. Připomíná rodinu Lüftnerů, jež tu po desetiletí vyráběla podkovy všeho druhu a měla obchod dokonce až na pražském Václavském náměstí! V muzeu plném různých strojů a zvláštních exponátů, jako jsou třeba kleště, jimiž se do boty vymačkávalo místo na kuří oka, mě zaujalo velké heslo napsané v němčině. Pan majitel mi ho přeložil: Kdo odpočívá, rezaví!

On osobně se jím rozhodně řídí a už pět let pořádá v Jesenici ve svém domě koncerty. Předsálí je plné plakátů s tvářemi kolegů hudebníků, kteří tu vystupovali přede mnou. Klavír byl naladěný, sálek útulný, diváci pozorní, zpíval jsem jim skoro dvě hodiny. A přestože návštěvníků nebylo mnoho, on totiž v televizi byl ten večer nějaký důležitý fotbal, líbilo se mi tam. A tak jsem zjistil, že i Jesenice u Rakovníka skutečně existuje a že je to další místo na této planetě, kde by člověk mohl žít...