|
|
 Josef
Somr, herec
Je to trochu klišé, ale u vás pravdivé. S rozhlasovým
mikrofonem jste strávil celý umělecký život. Kdy si vás
mikrofon našel?
S rozhlasem to u mě bylo podobné jako s herectvím vůbec. Já
jsem stydlivý člověk, nikdy jsem se nikam nedrápal ani bych
si o nic neříkal, ale zároveň jsem životní klikař. Poprvé
jsem v rozhlase vystoupil před šedesáti lety. Bylo to za
studií na JAMU, kdy mě s kolegy přizvali do nějaké
rozhlasové pohádky. Ta práce se mi zalíbila, protože jsem
mohl uplatnit to, co jsem odmala měl moc rád. Já se brzy
naučil číst, už v pěti jsem si četl pohádky a v první třídě
obecné školy mě učitelé vodili do třetí třídy, abych starším
žákům předvedl, jak to má vypadat...
A už spoustu let to předvádíte posluchačům a také svým
kolegům...
Dnes už je rozhlas vlastně jediná umělecká disciplína, které
se věnuji, tím pádem mám na něj také víc času. Takže když se
něco namane a dobří herci nemůžou, já jsem k dispozici. A
dělám to opravdu moc rád, protože rozhlas je krásná
disciplína. Ale navíc mám stále ještě Violu.
V jakém typu rolí se před mikrofonem cítíte nejlépe?
Už v Brně jsem dostával skvělé příležitosti u režisérů
Vozáka, Svátka, Zezulové, pražské režiséry raději nebudu
jmenovat, byl by to dlouhý seznam a nechci na nikoho
zapomenout. Každá z těch osobností měla určité přednosti,
které mě na nich lákaly. Dřív jsem měl nejraději, když se
dělala klasika, kde bylo možno nechat naplno zaznít hlas,
být hřmotnější a zvučnější, takže jsem dělal desítky
námořníků a zemědělců a dalších hulákavých typů. Ale jak
ubývalo sil, víc jsem přičichl k poezii a v poslední době
mám nejraději rozjímavá díla, která nabádají spíš ke
ztišení.
Ve vašem hlase je podobně jako třeba u Karla Högera
přítomna moravská struna: zpěvnější modulace, užší
samohlásky...
Určitě nejsem vzor správné výslovnosti, Moravské Slovácko na
mně nechalo stopy. Ani na gymnáziu v Kyjově nás nikdo
nenapomínal – Pozor, říkáš to moravsky, neříká se „já su“,
ale „já jsem“… Na studiích v Brně se mluvilo zas úplně jinak
a vlastně se mi to líbilo ještě méně než česká široká
výslovnost. Teprve když jsem přišel do pardubického divadla,
slyšel jsem, jak si říkají: Ježíšikriste, zase přišel nějaký
Moravák, to už je k zbláznění. To mě přimělo uvědomit si, že
asi mluvím blbě. Za pomoci některých režisérů jsem na tom
začal pracovat a dodnes jsem rád, když mi například Hanka
Kofránková dokáže připomenout: Co to tam říkáš za blbosti,
hezky ty samohlásky otevři… Zkrátka, stále je co napravovat.
Snažím se na to myslet, přestože vím, že tohle není to
nejpodstatnější. Pan Höger mluvil celý život brněnsky, a
přesto zůstává nedostižitelný. Na druhou stranu, když
čeština zazní krásně, je to požitek. I pro mě.
Za první republiky byla za vzorovou výslovnost pokládána
mluva hlasatelů pražského Radiojournalu a herců pražského
Národního divadla. Šlo by to dnes ještě?
Asi ne. Vezměte si, jak nedokonalou záznamovou techniku měli
za první republiky, a přesto je všem hercům v těch starých
fílmech báječně rozumět. Zato dnes rozumím máločemu. Není to
tím, že bych byl hluchý, ale myslím, že se na tuhle stránku
projevu absolutně nedbá ani na jevišti, ani u filmu nebo
televize, a někdy dokonce ani na DAMU. A začíná to od rodiny
a od školy. Tatíček mě odmalička peskoval: Co to říkáš – Hm?
Co to je? Tak nesmíš odpovídat. Copak Hm je nějaké slovo?
Na své rodiče, a vůbec na dětství ve Vracově často
vzpomínáte. Co vás přimělo vydat se do světa?
Teď už můžu přiznat, že to byla neschopnost najít si něco
jiného. Co se týče technických předmětů, byl jsem naprostý
tupoň. Ale tím se nemíním chlubit, je to moje hanba. Bavila
mě čeština, latina a ruština, měl jsem na tyhle předměty
výborné profesory. Ale možnost studovat je dál byla
minimální… ale jakápak minimální, nulová. Kluk z Vracova na
filozofické fakultě? A tak jsem šel po gymnáziu na rok do
práce, pak že se uvidí. V místním družstvu jsem stloukal
bedničky na zeleninu a byl jsem spokojený. Jenže co dál?
Co tedy rozhodlo pro divadlo?
Jeden šťastný okamžik. Vyjel jsem si s kamarádem do Brna a
tam jsme přišli na jedno náměstíčko, kde stál dům s nápisem
Janáčkova akademie múzických umění. Hrál jsem s ochotníky od
čtrnácti let a prý mi to docela šlo, tak co to zkusit?
Kamarád šel dovnitř, vyzvedl nějaké papíry, já je na místě
vyplnil a za nějaký čas mě pozvali na zkoušky. Ty jsem
udělal – a během měsíce, od stloukaných bedniček a nulové
představy, co se mnou bude, se ze mne stal student JAMU.
Co na to rodiče?
Když jsem jim to oznámil, doma zavládlo zoufalství. Mamička
plakala, otec… no, radši nemluvit.
Jak jste se srovnával s prostředím, které je v mnohém pravý
opak toho, v čem jste vyrůstal?
Tím odchodem do Brna jsem přišel o všechno. Přišel jsem o
kamarády i o platonickou lásku, partnerku z divadla, se
kterou jsme zpívali v Muzikantské Lidušce. Řekla mi, že když
půjdu studovat herectví, už mě nechce. Hrál jsem ve Vracově
fotbal, házenou, ale ani tam už mě nechtěli. Dokonce i
kantoři, kteří vedli ochotnické divadlo, mi říkali: No
Jožko, to přece nemyslíš vážně, ochotnické divadlo po práci,
při studiu, to ano, ale jako zaměstnání? Jediné štěstí bylo,
že jsem měl v Brně tetičku, která mi našla podnájem. Za ten
jsem platil šedesát korun, za čtyřicet korun jsem se živil,
otec mi totiž dával stovku na měsíc. Zkrátka, odjezd z
Vracova byl, jako by mě odvezli někam na Aljašku. Město, to
byl svět, ve kterém jsem se neuměl pohybovat, dýchat. Ráno
do školy, na oběd do menzy, no a pak jsem chodil po městě,
protože jsem nevěděl, jak bych naplnil čas. A v téhle
situaci zase zasáhla šťastná náhoda. Tehdy jsem měl
zavřeného bráchu za nějaké letáky a děkan Antonín Kurš mi
chtěl pomoci vylepšit kádrový profil. Poradil mi, abych se
přihlásil do pěveckého a tanečního souboru Radost, a to mě
zachránilo. Našel jsem si tam kamarády a kamarádky, pomalu
jsem se začal „adaptovat“. Ale město mi zůstalo cizí i
nadále. Každý týden jsem jezdil domů, o víkendu bych tam
nevydržel.
Kdy se rodiče s vaší volbou smířili?
To bylo mnohem později, ale řeknu vám, co je přimělo, aby mi
hereckou školu vůbec povolili. Strýček mé mamičky byl
farářem, tenkrát sloužil v Jalubí u Uherského Hradiště. Když
se mamička dozvěděla, co jsem vyvedl, jela za ním, aby mně
domluvil. Rychle přijel, postavil si mne před sebe a přísně
na mne hleděl. Pak se otočil a povídá mamičce: Lojzko, být
hercem, to je jako být farářem. Jožka taky bude promlouvat k
lidem a bude je nabádat, aby byli lepšími. A navrch mi dal
stokorunu. Dokud rodiče žili, připomínali mi to a dodávali:
Nebýt strýčka, tak by to dobře nedopadlo. Přitom právě on
první by býval mohl říci: Mezi takovou společnost bezbožnou…
A místo toho poukázal na vyšší poslání hereckého stavu, i
když myslím spíš z neznalosti.
Český Těšín, Brno, Pardubice – divadelní zastavení, kratší i
delší, na cestě do hlavního města. Co vás těch devět let po
studiích naučilo?
Nechápu, jak někdo může tvrdit, že na oblasti se ztrácí čas.
Já přišel do Těšína s pěti kolegy z ročníku a hned jsem měl
záskok v Maryše. Ne Francka, ale Vávru, ve dvaadvaceti
letech! Tam jsem hrál Leonata z Mnoho povyku pro nic,
nejstarší roli v celé hře, a vůbec všechno možné od pohádek
až po charakterní role. Dva roky nádherné práce to byly,
navíc s výbornými režiséry. V Divadle bratří Mrštíků jsem
byl tři roky, ale už to bylo zase úplně jiné Brno, než jaké
jsem si pamatoval ze studií. Tak jsem odešel do Pardubic.
Kdo vás pak zlákal do Prahy?
V Pardubicích působila dramaturgyně, která spolupracovala s
Honzou Kačerem. Zmínila se o mně, a když měl vzniknout
Činoherní klub, přijel se na mě s Jaroslavem Vostrým
podívat. A jestli bych šel s nimi. Já byl přitom v krásném
angažmá, pardubický soubor měl vynikající úroveň a já bych
tam rád zůstal, byl bych tam spokojen. Ale nabídku do Prahy
jsem nedokázal odmítnout, i když Prahy jsem se bál ještě víc
než předtím Brna. A zase jsem šel do samoty. Dva roky jsem
přespával v šatně, čekal jsem po hospodách, až se vyvětrá po
představení, abych si tam mohl položit matraci Když se za
tím ohlédnu, měl jsem víc štěstí než rozumu, že jsem to ve
zdraví přežil.
V té době jste točil film Žert. Vzpomenete si, jak jste
strávili večer v mutěnickém sklípku s Milanem Kunderou?
On se přijel podívat na natáčení v Uherském Hradišti a čirou
náhodou jsme právě ten den dostali od jednoho mého krajana
pozvání do sklípku. A tak jsme tam s Janou Dítětovou a
Milanem Kunderou odjeli a strávili tam příjemné odpoledne a
večer. Je prima, že mě pak Milan Kundera několikrát volal:
„Tak jsem zase viděl Žert a zase mě to moc potěšilo...“ To,
že se stal světovým spisovatelem, je nádherné.
Po Činoherním klubu přišlo třiadvacet let v Národním
divadle. Jak se vám z legendárního divadla odcházelo?
V té době už první slavná éra Činoherního klubu skončila
tím, že ho rozprášili shora. Já naopak měl špatné svědomí,
že jsem odešel dost pozdě. Že jsem měl odejít v okamžiku,
kdy skončili Jaroslav Vostrý, Honza Kačer a další kolegové.
Ale upřímně řečeno, kam? Odejít z Činoherního klubu, kde
vládly už jiné normy než umělecké, do stejného prostředí
jinde… Naštěstí – zase musím mluvit o štěstí – jsem trochu
padl do oka režiséru Macháčkovi, který u nás v té době hrál
a posléze i režíroval. Díky němu jsem dostal nabídku na
přestup do Národního divadla. Nebyl jsem tehdy přesvědčen,
že je to ta nejlepší volba, ale… zkrátka patřím mezi ty,
kteří si myslí, že Národní divadlo se neodříká. Nejlíp mě
přivítal Jiří Sovák. Podal mi ruku a řekl: „Vítám tě do
údolí umírajících slonů.“
Milan Pokorný
Foto Khalil Baalbaki
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 11.5.
|
