|
|
 Radko
Kubičko, komentátor ČRo
Těžký život mediálních humoristů
Nedávný útok na časopis Charlie Hebdo, při kterém
islamističtí teroristé postříleli část redakce tohoto
satirického týdeníku, upozornil i na další velmi ohroženou
skupinu žurnalistů, tvořící dříve podstatnou část tištěných
novin. Karikaturisté, humoristé jsou v dnešních médiích
doslova na vymření a nejde jen o ten strašlivý atentát. Ten
je přece jen specifický právě pro Francii, kde žije obrovská
muslimská menšina, z níž část je sociálně frustrovaná a
náchylná k extrémním názorům i činům, a zároveň je tu
tradice nekorektního až cynického humoru, vysmívajícího se
jakýmkoliv autoritám.
Svoboda slova a právo dělat si legraci z čehokoliv, nebo
ochrana náboženského cítění věřících a respekt k jejich
svatým symbolům, to byly zcela legitimní body diskuse, která
se někdy až vášnivě rozhořela. Zvedla se také vlna
solidarity a odsouzení násilí, vždyť těžko uznat za
adekvátní odpověď na vtipné obrázky palbu z automatické
zbraně, i kdyby se nám jejich humor jakkoliv zajídal.
Je tu ale i druhá stránka, méně drastická. I tragicky
postižený francouzský časopis měl totiž finanční problémy a
jeho náklad klesal, byť po atentátu se znásobil stokrát.
Takový způsob záchrany krachujícího periodika ale nelze
dlouhodobě doporučit. Čeští karikaturisté a humoristé jsou
ohroženi nikoliv takto extrémně, ale přesto se z mediálního
trhu postupně vytrácejí také a pro ty, co tam zůstávají, je
to už jen pěkný koníček. To je příklad party kolem časopisu
Sorry, hodně podobného svým zaměřením i cynickým humorem
právě Charlie Hebdo, která po ztrátě sponzora a při hledání
nového vydávala svůj časopis na internetu zcela bez nároku
na odměnu.
Karikatury a humor přitom patří k naší západní civilizaci,
stejně jako latinské písmo a římské právo. I v českém
prostoru vycházely léta humoristické časopisy a noviny
pravidelně zařazovaly minimalistické humorné útvary, které
často řekly více než celý článek. Třeba velikou debatu o
lustracích a bývalých spolupracovnících komunistické StB
shrnul na začátku devadesátých let kreslený vtip Vladimíra
Jiránka v Lidových novinách, kde jedna postavička říká
druhé: „Já se nemusím obávat lustrací, já s StB
nespolupracoval, já ji jen řídil.“ Jiný vtip zase glosoval
nekonečné hledání konsensu v česko-slovenských jednáních o
nové federaci, kde politik stojící před oběma delegacemi
sděluje médiím: „Dnes se nám podařilo dosáhnout významného
politického nonsensu.“
Česká žurnalistika znala i humoristické časopisy, v dobách
první republiky jich byla přehršel, totalitní režimy je pak
zpravidla sloučily do jednoho, kterého propagandisticky
využívaly proti zrádné londýnské emigraci nebo americkému
imperialismu.
Časopisy Dikobraz a Roháč sloužily v určitých letech
propagandě, ale v uvolněnějších dobách měly docela slušnou
kvalitu. Nakonec nepřežily svobodné poměry, ve kterých
ztratily punc čehosi trpěného a trochu protistátního.
Kreslený humor naopak nepominul, a třeba z takového
karikaturisty Štěpána Mareše, autora Zeleného Raoula v
týdeníku Reflex, se stala mediální celebrita, pobírající
nemalé honoráře. Ani televize nezůstaly pozadu, velkou
popularitu svého času získaly pořady jako veřejnoprávní
Česká soda nebo komerční Gumáci a Tele Tele. I Český rozhlas
vysílal pořady Dobrý názor nebo rozhovory Ester Kočičkové a
Olafa Lávky.
To až v poslední době se humor a karikatura začínají
vytrácet z médií docela. Není to asi jen tím, že přestává
všechna sranda, ale je to obecný jev médií, která se stávají
obětí technologické krize a osekávají vše, co se jim ne
úplně vyplatí a z čeho mohou být nějaké problémy. Chybějí
také kvalitní autoři.
Novodobý humor, šířený občas na sociálních sítích, je buď
jen lehkou transformací toho starého, nebo je mnohdy jen
trapný nebo zlý. A tak čeští humoristé hynou na úbytě, i bez
takových brutálních útoků na jejich životy, jaké potkaly
jejich kolegy ve Francii. |
