|
|
 Vyzpívat
se nebo se i vyřvat...
Jak tak připravuji pro stanici Vltava další desetiminutovky
pro pořad Moji hrdinové v písních, nořím se pořád víc do
světa písniček, které vznikly ne pro peníze, ale zkrátka
proto, že bylo bezodkladně potřeba si zazpívat, vyzpívat se
z čehosi, případně se vyřvat. A nacházím staré i nové
poklady.
Tak třeba jeden starý motiv, který se objevuje v literatuře,
v písních i filmech. V nějaké společnosti se vyskytne
nepřizpůsobivý jedinec. Většinou má na něco jiný názor, žije
nebo se třeba jen obléká trochu jinak než ostatní, neuznává
konvence a tak dále. Okolí (dneska se říká „většinová
společnost“) to chvíli snáší, ale nakonec se ho zbaví. V
primitivnější společnosti ho většinou kamenují, ale i ta
civilizovaná zná spoustu způsobů, jak s nepřizpůsobivcem
zatočit.
V písničce Jiřího Dědečka Když se kouří konopí prohlásí
najednou jakási dívka na mejdanu mezi rozdováděnou zlatou
mládeží, že se bojí války. Tak ji příště na žádný mejdan
nepozvou. „Když se kouří konopí, má bejt veselo,“ zpívá se v
refrénu. V jiné, mnohem drsnější písni téhož autora už na
kamenování dojde, neboť do hospody přichází cizí element –
vegetarián. A to ti, „kteří jedí psy“, případně „jedí koně“,
prostě nesnesou...
Milan Lasica kdysi napsal text k písničce Jaro Filipa V
našej obci. „V našej obci všeci pijú, iba Ďuro nie...“ Ďuro
se nenechá přemluvit, což si ves nemůže nechat líbit a musí
zasáhnout. Tentokrát stačí zapíchnout vidle do Ďurova zadku;
„od vtedy je v našej obci všetko v poriadku“...
O špatném svědomí většinového davu a o jeho pocitu, že si
dotyčný výstředník myslí, že je snad něco lepšího, napsal
průzračnou písničku polozapomentý písničkář z Lipníka nad
Bečvou Jiří Zych. Líza chodí nad městečko a dívá se dolů.
Lidi to pobuřuje, protože nevědí, na co se to kouká. Nakonec
Líza sestoupí na náměstí a praví hlasem plným bolesti:
Zvláštní, že vás výstřednosti všední málo zarazí, / co se
kolem dnes a denně mezi vámi přihází. / To, že pan A ženu
bije a na děti neplatí, / pan B zase denně pije, dokud sebou
nemlátí, / pan C zase v práci krade vše, co není přibité, /
to vás vůbec nerozhází, ač to denně vidíte. / A když já na
kopec vyjdu, nepiju a nekradu, / do duší vám neklid vnikne,
hned tušíte záhadu.
V další sloce písničky, kterou zpívá Petr Lutka, jeden z
členů volného písničkářského hnutí Šafrán, se dozvíme, jak
se s Lízou vypořádali:
Lidé, jak to uslyšeli, nečekali na radu, / kamenem ji
udeřili na čelo a na bradu, / v tichosti ji pochovali tam
vysoko na kopci, / jen ptáček si zanotoval do večera nad
obcí: / Lízo, Lízo, proč na kopci ležíš, / Lízo, Lízo, co z
toho máš, / Lízo, Lízo, proč na kopci ležíš, na co se
koukáš?
Skepsí ve vztahu k většinové společnosti hýří písničkáři
často. Pavla Milcová napsala písničku Ještě že nejsou
andělé. Zpívá, že je štěstí, že andělé neexistují, protože
jsou tak jiní, že by s nimi lidstvo brzy udělalo krátký
proces: V cirkuse by je shodili z hrazdy, v hospodě je
podřízli sklenicí, po městě je honili se psy, v barech je
přivírali do pian a pomalu z nich vytloukali duši... No,
třeba to tak úplně není, jen se z těch představ občas člověk
potřebuje vyzpívat.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
