Číslo 9 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelkou a nakladatelkou .
Markétou Hejkalovou.

Alena Wagnerová, spisovatelka

Tři filmové záběry z různých časů mi v těchto dnech plných nejistoty, jestli nestojíme znovu na prahu války, nebo alespoň nového rozdělení Evropy, nejdou z mysli a stále znova je vidím před sebou.

Ten první je ze 17. července 1944: Nekonečný zástup zajatých německých vojáků je pod dohledem rudoarmějců ozbrojených samopaly veden ulicemi Moskvy. Někteří sotva jdou. Donedávna vítězná armáda jako by se znovu rozpadala v jednotlivce. Vyčerpané, hladové, nemocné, apatické, bez naděje. Defilé zbědovanosti. Ulice jsou lemovány hustými davy Moskvanů. I na nich zanechala válka své stopy. Ale jestli Stalin nebo Berija měli v úmyslu těchto padesát sedm tisíc poražených nepřátel v kolonách táhnoucích městem vydat posměchu ulice, pak se hluboce zmýlili. Dav na chodnících mlčí, ulice se propadá do ticha, nikdo nezvedá pěsti, nikdo nespílá, nikdo se neshýbá pro kámen nebo kus bláta. Lidé jako by tu na ty druhé hleděli z hlubin své vlastní lidské podstaty, v níž není místa pro nenávist a mstu. A někteří jako by jim svýma očima skoro chtěli podat soucítící ruku. Občas z davu vyběhne žena a podá některému ze zajatců kus chleba. A nikdo jí v tom nebrání, žádný z vojáků ji nezažene ani nevytrhne chléb z ruky.

Ten druhý je z květnových dnů roku 1994. Na Rudém náměstí v Moskvě se jako každý rok v květnových dnech scházejí veteráni, aby oslavili vítězství a konec druhé světové války. Prsa ověšená metály, v rukou ještě nerozvinuté zástavy, čapky s rudými hvězdami. Tak jako vždycky. Ale něco se změnilo. Obvyklý hrdinský patos, který tato setkání provázel, chybí. Už to není slavnostní shromáždění, ale zmatený, po náměstí bezradně pobíhající houfec lidí, kteří ztratili své dějiny. Jejich boj, jejich mrtví kamarádi, jejich hrdinství, Velká vlastenecká válka, to všechno ztratilo cenu. Rozpad Sovětského svazu je o to připravil. Hodnota a čest jejich životů jsou ty tam a z nich samých se stal mrtvý inventář na smetišti dějin. Jako by svět zapomněl, že i díky tomu, že oni ve válce nasazovali své životy, jsme my víc než šedesát let mohli v Evropě žít v míru.
O pár týdnů později si s přítelkyní ve výletní hospůdce na okraji Prahy přisedáme ke stolu, u něhož sedí dvě starší ženy. Občas spolu vymění slovo – česky. Pak si mají objednat a čeština jim dojde. Když číšník odejde, s rozpaky se na nás podívají a jedna z nich se zeptá, jestli nám nevadí, že jsou Rusky. Studem by se v nás krve nedořezal, že se nám někdo omlouvá za to, že je Rus. Ne, ty dvě nejsou žádné ženy oligarchů chrastící zlatými náramky; jedna z nich pracuje v kuchyni na velvyslanectví, ta druhá je její kamarádka, kterou pozvala na návštěvu Prahy. Když se dozvíme, že jsou z Oděsy, začneme překotně jedna přes druhou napravovat dějiny hovorem o Isaaku Babelovi a novém Michalkovově filmu, až se zbavíme svého studu. A když se rozejdeme, vlají jejich široké pláště ve větru už docela spokojeně.
Kdykoliv na podzim roku 2014. V Doněcku nebo jiném městě východní Ukrajiny předhodili proruští separatisté zajaté ukrajinské vojáky jako kořist obyvatelům města. Nepřepočítali se. A my ve filmu vidíme, jak se lidé na chodnících se na ně vrhají, hrozí jim, řvou, nadávají, plivou na ně, házejí blátem a shnilými vejci, jako by si neuvědomovali, že se tím strefují i do sebe. Kdyby byli mohli, snad by je byli ušlapali. Zdivočelá masa, slavící svátek msty.
A žádná žena nevyšla z davu, aby jim – svým – podala chleba. Kdo je to svedl k takové nenávisti? Co se to s nimi stalo, s těmi dětmi a vnuky rusovlasých Ukrajinců, kteří si v posledních dubnových dnech roku 1945 v naší kvetoucí zahradě smývali prach a pot z bojů o Brno, a průzračné vodní kapičky odstřikující z jejích těl kolem sebe šířily jistotu, že válka už nikdy nebude?
„Moji nesmrtelnou duši chtěli zavřít do vězení,“ rozesměje se v Tolstého Vojně a míru Pierre Bezuchov ve své zajatecké cele. Že by to v Rusku už dnes neplatilo?