Číslo 9 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelkou a nakladatelkou .
Markétou Hejkalovou.

Markéta Hejkalová, spisovatelka a nakladatelka

Já v dětství nevnímala, že pocházím z takové rodiny. Ani jsem nevěděla, že děda byl politický vězeň, rodiče to přede mnou neříkali. O jeho pobytu v kriminále jsem se dověděla kolem roku 1966, kdy mi bylo šest let. A myslela jsem si, že tam byl, protože kradl – nic jiného mě nenapadlo. Chápala jsem, že se o tom nemá mluvit, vždyť je to přece ostuda. Později jsem zjistila víc, i když děda o tom moc nevyprávěl, navíc umřel, když mi bylo sotva šestnáct. Ale trávili jsme spolu hodně času a občas zmínil tíživé detaily o mučení a hladu.

Brala jste ho jako spisovatele?

O tom, že je spisovatel, jsem se dozvěděla, až když zas mohly vycházet jeho knížky. Pamatuji si, že měl v Brně koncem šedesátých let autogramiádu a přišly tam davy. Lidé to asi vnímali jako jeden z prvních závanů svobodných větrů. Vzpomínám i na to, že četl mé první dětské texty a měl z nich radost.

Zaujaly vás jeho knihy?

Nadšeně jsem je hltala asi v patnácti. Nejvíc se mi líbily jeho ještědské příběhy, ačkoliv historické romány, třeba Dcera královská o Anežce České, byly asi známější. Moc se mi líbil i Soud nad Bábelem, vydali jsme jej v našem nakladatelství. Myslím, že si k dědečkovým knížkám najdou zájemci cestu i dnes, i když asi ne masově. Ale podle mne je důležité, že ty knihy jsou, lidé je čtou, patří do české literatury a nikdo je z ní už nevylučuje.

Co pro vás znamená rodinná tradice?

Člověk nemůže žít jen jako pokračovatel tradice, tím nic sám nevykoná. Pro mne to není životní program, ale na druhou stranu, v lecčems to může být užitečné. Například od dětství jsem brala jako samozřejmost, že lidé píšou knížky, že si je navzájem čtou, dělají korektury a mají radost, když vyjdou. Týkalo se to maminčiných dětských knih i tátových odborných spisů. Do mého usínání zněl klapot psacího stroje. Připadalo mi přirozené, že jsem se taky vydala obdobnou cestou. Už v deseti letech jsem začala posílat své texty do různých literárních soutěží.

Ovlivnil vaši volbu studijního oboru otec? „Jeho“ maďarština je jedním z mála jazyků ugrofinské skupiny, vy jste si vybrala finštinu z téže skupiny.

Ano, finštinu jsem si vybrala opravdu díky otci. Když mi byly čtyři roky, dostal unikátní možnost strávit studijní rok ve Finsku. Máma, moje malá sestra a já jsme zůstaly v Brně. Pro mne pak bylo Finsko pohádková země, z níž přicházely od táty malebné pohlednice a o níž jsme si pořád vyprávěli. Navíc mě jazyky vždycky zajímaly, chodila jsem do jazykové školy a naučila se anglicky, což jsem později ocenila. Finštinu, kterou jsem chtěla studovat, otvírali v Praze jen jednou za pět let a já měla štěstí, že jsem maturovala v tom správném roce. Lákala mě i proto, že to je západní jazyk, což pro mne znamenalo svobodný svět a možnost dostat se do Finska.

Když jste tam pak jela na dlouhý pracovní pobyt, opět jste se tatínkovi profesně přiblížila.

Ano, táta se v roce 1994 stal naším velvyslancem v Maďarsku a já o dva roky později konzulkou ve Finsku.

Kdybyste někomu měla doporučit Finsko na delší dovolenou, co řeknete?

Že by měl jet do Finska v červnu nebo v červenci, protože jsou tam krásné bílé noci. Neměl by tam jezdit kvůli památkám, ty tam nejsou, ale kvůli přírodě – moři, skalám, lesům a jezerům – a taky kvůli úžasné moderní architektuře. Mně osobně se ve Finsku nejvíc líbilo to, co asi člověk na dovolené moc neocení, ale je všudypřítomné: Finsko je země, kde se dobře žije. Všechno je tam neokázalé, ale účelné, dobře vymyšlené. Byty, vlaky, studentské koleje, zdravotní i sociální systémy. Lidé nežijí v přepychu, nedávají na odiv nadbytek – za ten se dokonce někdy i trochu stydí.

Jste vystudovaná lingvistka, spisovatelka a překladatelka, pracovala jste v diplomacii – a najednou jste založila nakladatelství. Proč?

Začalo to tím, že jsem v roce 1994 přeložila knížku finské autorky Kaari Utrio Dcery Eviny s podtitulem Dějiny evropské ženy. Nakladatel nečekaně sdělil, že nemá na vydání peníze. Přitom knížka už byla přeložena, autorka se nadšeně chystala do Prahy. Tak jsme se s mým mužem rozhodli, že to vydáme sami. A pak se to rozjelo. Vydali jsme další finské knihy i od jiných překladatelů, z českých autorů jsme sáhli po románu mého dědy Františka Křeliny, začali jsme vydávat díla dědova spoluvězně Jiřího Stránského i knihy mé mámy. A od roku 2000 i moje knížky…

V Havlíčkově Brodě jste založila také knižní veletrh. Baví vás to? Je to převážně manažerská práce, a vy jste přece zkusila i atraktivnější profese.

To bylo tak: V roce 1991 jsem se přestěhovala z Prahy do Havlíčkova Brodu, protože tam získala rodina mého muže v restituci obchod s potravinami, a od začátku bylo jasné, že manžel se mu bude věnovat. Byly dvě možnosti: buď zůstanu v Praze a budeme mít manželství na dálku, nebo půjdu za ním. Zvolila jsem to druhé. Pomáhala jsem manželovi v obchodě, později jsme spolu založili nakladatelství i veletrh jako setkání malých nakladatelů a knihkupců.

Co vás k tomu vedlo?

Byla to ještě doba bez internetu, vznikala nová nakladatelství a knihkupectví, ale navzájem o sobě skoro nevěděla. Vycházela spousta knížek, o kterých se lidé jen těžko dovídali. Nemohli jsme si nic vygooglovat nebo si objednat přes internet. Veletrh však přetrval, fungoval i během mého pobytu ve Finsku, můj muž se pravidelně vracel domů kvůli svému obchodu, tak na to mohl dohlížet. Letos v říjnu už budeme mít pětadvacátý ročník!

Výzva z ministerstvu zahraničí přišla, kdy jste už žila v Havlíčkově Brodě?

Ano, práci na ambasádě ve Finsku mi nabídli v polovině devadesátých let. Na ministerstvu jsem znovu působila v době, kdy Česko předsedalo Evropské unii.

Jste pro tu práci vybavena odborně i jazykově, máte praxi. Vás nebavilo být kariérní diplomatkou?

Člověk si musí vybrat svou cestu. Já mohla na ministerstvu zahraničí zůstat, ale rozhodla jsem se jinak. Mimo jiné i proto, že by to pro mne znamenalo úplně změnit život. Nevydávat knížky, nedělat veletrh – prostě tohle všechno opustit. Nelze žít trvale rozkročený mezi zcela různými pracemi. Zvolila jsem si tu, která mě bavila víc. Myslím, že bych už pak nic nenapsala; nevím, jestli by to byla škoda pro svět, ale pro mne by to byl pocit zmarněného života.

Píšete už od dětství, ale pravidelně vydáváte až v novém tisíciletí. Proč?

První novela mi vyšla v roce 1988 ve sborníku Mladé fronty Zelená sedma, v roce 1994 jsem napsala knížku pro děti Šli myšáci do světa. Pak nastalo odmlčení kvůli službě v diplomacií i podnikání. Ale vždycky jsem po psaní toužila. Když mi bylo čtyřicet, uvědomila jsem si, že už není moc na co čekat, buď teď, nebo nikdy.

Žijete v Havlíčkově Brodě, přitom děj většiny vašich knížek cestuje světem. Pobyty v zahraničí vás inspirují víc?

Je to asi tím, že hodně cestuji. Už druhé funkční období jsem ve výboru mezinárodního PEN klubu. Cestování mě začalo velice bavit, také práce v PEN klubu je zajímavá. Poznávám lidi z celého světa jinak než jako turista. Svět není jen Havlíčkův Brod a Česko, připadá mi přirozené, že se mé příběhy odehrávají na různých místech. Zjišťuji, že lidské osudy z různých konců světa mají leccos společného, ráda je splétám i rozplétám.

Vaše knížky jsou zpravidla napínavé, často obsahují prvky thrilleru. Kam na to chodíte?

Pro mě jako čtenářku je důležité, aby mě kniha bavila, pohltila, aby byla čtivá, aby otvírala dveře do jiných světů. Proto se snažím i tak psát. Myslím, že lidské životy nabízejí mnoho nečekaných událostí a náhod. Propojit to všechno do thrilleru je pro mne tak trochu hra.

Často to dochutíte aktuálním politickým kořením, ironií i karikaturou…

Tohle mám jednak z diplomatické praxe, jednak z mezinárodního PEN klubu. Nechci, aby to, co o něm řeknu, vyznělo hanlivě, protože to je velmi důležitá a úctyhodná, téměř stoletá organizace, vlastně i český Penklub letos slaví devadesátiny. Světový PEN klub od začátku bojuje za svobodu slova a proti pronásledování spisovatelů. Ale na druhou stranu se v mezinárodních strukturách podobných organizací projevuje tendence vědět a rozhodovat o tom, co je pro všechny nejlepší. Aspoň já to tak vnímám; navíc tyto organizace často bývají okouzleny různými levicovými směry, přílišnou politickou korektností a „inženýrskými“ snahami konstruovat svět. A tohle ve svých knížkách tak trochu karikuji.

Agáta Pilátová, publicistka

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 16. 2.